Písařík píše!

Kolik váží galerijní prostor, jak jej zvažuje umělec a čeho si považuje divák? Obvyklá brutalita objektů a obrazů Petra Písaříka ustupuje v galerii Ad Astra instalaci.

Na zahrádce zámecké kavárny v Kuřimi sedí čtyři postarší veselí lidé nad textem k výstavě K2, kterou byli právě navštívili. „Já vám řeknu, mně se líbí i abstraktní umění, ale takhle abstraktní zase ne.“ „Prý studoval u Knížáka,“ doplňuje žena jednoznačný soud. „Aha, tak to je jasný.“ Petr Písařík (1968) je již zavedeným respektovaným autorem. Do viditelnější části naší výtvarné scény vstupoval v devadesátých letech se skupinou Pondělí (Milena Dopitová, Michal Nesázal, Petr Lysáček,...) Na akademii prošel také ateliéry Stanislava Kolíbala a Jiřího Veselého. Charakteristické jsou pro něj duchampovsky uloupené objekty, které ovšem dále zpracovává a kombinuje. Rodí se malebné obludárium, designově bohaté tvary, které jsou však často až diletantsky roubované. Přesto Písaříkovým plastikám z nalezených předmětů, odpadových materiálů, ztracených částic nechybí něha a pocitová křehkost. Spojením jemného s brutálním vyvstávají divákovi před očima jakési vizuální oxymórony. „Mezi slovy, jež stojí vůči sobě v opozici, přelétá jiskra vysokého napětí, která i v mikrokosmu dvou významů ozařuje žal, směšnost nebo vnitřní svár.“1 Abychom uvedli na pravou míru vyjádření o abstraktním umění, Písařík se suverénně pohybuje v obou polohách vyjadřování. Působí dojmem gotického chrliče za deště tvůrčí spontaneity; cokoliv je možné, cokoliv může být i krásné.

Instalace pasti
     V odpověď na zazvonění zvonku u dveří galerie přichází pan galerista. Odemyká dveře, vítá a hned mě upozorní, že instalaci děl si dělal autor sám. Říká to, jako by se omlouval. Možná se chlubí, ale zní to, jako by se omlouval. U pramene této omluvy zůstanu i v následujícím textu.
     Zvykli jsme si na výstavách hodnotit „práci s prostorem“. Jak komunikuje dílo s místem, v němž se nachází, a to tvarem, barvou, výrazem i zavěšením. Tato tendence měrou odkazuje k minimalismu druhé poloviny 20. století, ale především ke konceptu, jehož postobdobí dnešním galeriím dominuje. Také kontext, toto dlouhodobě adorované slovo, které si vydobylo svou pozici i v terminologii estetiky a hodnocení uměleckého díla, přispívá svou troškou. Je jistě rozdíl v našem vnímání téhož obrazu, který uvidíme položený na zemi, opřený o zeď, nebo na zdi pověšený. Rozdíl samozřejmě není ani tolik v síle osvětlení nebo v úhlu pozorování, ale především v tom, že předpokládáme, že nestandardním umístěním chce autor něco říct.

Zde se nám otevírá drobná past. Když se totiž autor rozhodne výrazněji mluvit prostřednictvím instalace, pak, zvláště jedná-li se o obrazy, které nebyly vytvořeny pro tento konkrétní účel, snímá z nich samotných určitou výpovědní sílu, kterou přesouvá právě na způsob, jakým jsou zavěšeny. Podobně jako aranžér probouzí vystaveným zbožím v zákazníkovi zájem buď o originalitu jednotlivosti, nebo o cenu v případě záplavy jednoho druhu. Rozdíl je pouze v pojetí prostoru. Mezi luxusem a vetešnictvím.
Dobrá instalace respektující prostor je důležitá. Výrazně napomáhá vnímání obrazů v jejich jedinosti nebo ve vazbách na jiné, může vést diváka umělcovým myšlením, rytmem způsobit, že se při koukání nenudí. Ale v zásadě platí, že taková práce, pokud je odvedena dobře, vlastně ani není vidět. Vidět a slyšet jsou obrazy. Pokud vstoupím do prostoru a nejvíce mě udeří charakter instalace, je ona tím, co mluví. A může zbytek překřičet.

Mezi řádky obrazů
     Geometrizace prostoru pomocí černých pásů, které ulamují pravoúhlost zdí, spojování obrazů do těsných kompozic, okázalé kladení jiných na zem nebo na dřevěné špalky, imitace trávníku, zpřítomnění procesu tvorby integrací malířského stojanu, to vše halasí víc než hlasitě. Zdá se, že pro autora je důležitější výpověď celku než jednotlivých děl. Výstava docela dobře připomíná renesanční kunstkomory, jakési předchůdce muzeí v sídlech šlechty, kde ještě nešlo o konkrétní zaměření oboru nebo tématu, ale spíše o sbírku podivností.

Hleď, přebírej se hromaděním, nimrej se v ruinách po explozi energie! Právě tuto energii, ty ruiny, to zmiňované vetešnictví a těkání od ladu k pokladu Písařík vystavuje v Ad astře. Ne malby, asambláže a objekty. Vytváří environment, jehož součástí jsou jeho díla, ale sdělení není v nich samých. Velice křehké stínové obrazy, barevně hýřící korálky vsypané do let dřevěných desek tak, že jen podtrhují, vytahují ornament ve dřevě už přítomný před příchodem umělce, se najednou (hrubě) stávají jen „jedním z nápadů“.
Je Písařík k sobě takto kritický? Nebo je naopak zcela bez reflexe? Běžně se mi nestává, že bych se po celou dobu návštěvy výstavy usmíval. Ať už umělec přistupuje k instalaci prostě stejně intuitivně jako k tvorbě, nebo je jeho pojetí výstavy kritikou přetěžovaného pojmu kontext, K2 stojí za spatření.

1   Brukner, J., Filip, J.: Poetický slovník, Mladá fronta, Praha, 1997, s.229

 

Petr Písařík, K2, Galerie ad astra, Kuřim, 26. května – 27. června 2010

Nahoru