Ztratit se v Gobi
A hlavně se tam neztrať a v pořádku se vrať! Jenže v poslední době, když už takhle někam jedu, říkám si, že bych se tam měl tak trochu ztratit, ztratit něco ze své podoby, vrátit se jiný. Protože potom to uteče, člověk náhle sedí v Brně u piva a tlačenky a očima dovnitř obrácenýma šťourá, jestli se vůbec něco stalo.
Samozřejmě, na viditelnější ztrátu sebe sama to nebyl zase tak dlouhý výlet. To ovšem neznamená, že se v Mongolsku ztratit nedá. Dokud jste ve městech, můžete se docela dobře mást a ztrácet v názvech restaurací, obchodů, náměstí, bank, barů a dalších. Všechny skloňují varianty Čingischánova jména. Jen záchody po něm ještě nepojmenovali, dokresluje situaci kamarádka, Mongolka žijící v Ulánbátaru. Přemýšlím, jak by jméno muže tisíciletí (deník Washington post, 1995) použili Evropané. Do názvu řeznictví? Nebo organizace pro multikulturní výchovu?
Není též nemožné ztratit některé zvyky, představy či přejímané vzorce chování ve specifických situacích. Naopak ztratit se v polopoušti někomu z dohledu je poměrně pracné. Žil jsem několik dní u pastevecké rodiny v jurtě. Úhledně rozlitá krajina neumožňovala ztratit se při vykonávání potřeby jinak, než po větru. Tím bylo skryto alespoň něco. Když mě tak mí milí hostitelé spatřili – vlivem specifické situace – poněkolikáté v krátkém čase dřepět za jurtou s větrem v zádech, nahradili mou doma vypěstovanou představu léčby představou zcela protichůdnou. Režim endiaronu a suchého ulánbátarského chleba, vystřídala kaše z mouky a nasekaného masa, jogurt či pocukrovaný škraloup z kozího mléka chladnoucího v rozměrné nádobě na kamnech. A samozřejmě kumys. Zkvašené kobylí mléko. Druhý den mých zažívacích obtíží přijela návštěva ze sousedního geru a během noci jsme, při společenských hrách a zpěvu, vyprázdnili celý soudek. Obnova těchto alkoholických zásob není zase tak složitá; kobyly z šedesátihlavého stáda dávají své mléko jen a pouze do tohoto soudku. Na všechno ostatní se používá to kozí. Nazítří, po jurtové kumys-párty, bylo po problémech. Svatý nápoj. Přestal jsem se divit, jak jej může pít i čtyřletá Dutsma a sedmiměsíční Njam-ot.
Ztratit předsudky, které nás mají chránit v případech, kde nám chybí znalosti, může být nebezpečné jen tehdy, pokud je znalosti nenahradí. Ztratit se na cestě pouští je zase nebezpečné tehdy, jestliže cestu nenajdeme dřív, než dojdou zásoby vody. Místní na to mají šestý smysl a místy pár v prachu vyjetých pneumatik. A my jsme nakonec vždycky cestu našli. Ostatně, co se týče vody, v nejsušší části Gobi jsem si ze záhonku vyrval krásnou čerstvou mrkev.
Zcela opačnou pozici ztráty mi vyjevil Michael, univerzitní profesor a spisovatel jehož jsem potkal v pouštním městě Dalandzadgadu. Podle něj se neztrácejí ani tak turisté v Gobi, jako Gobi turistům. A nebo ještě jinak; Gobi je pro turismus ztracená; Nevím, proč sem turisté jezdí, nic tu neuvidí. Všichni chtějí vidět písek, duny, ale ty tvoří možná tři procenta z celé rozlohy. A potom jedou do soutěsky v Jolyn Am, podívat se na led. Myslím, že si vezou domů hodně hloupé fotky.
S Michaelem jsem podnikl cestu do černé kamenité pouště na jih od Dalandzadgadu, do oblasti bez turistů. Myslel jsem na to, zda turista nechce v poušti spatřit právě ono nic, a jak se mě kdysi jeden můj učitel zeptal, od kolika stromů začíná les. Kolik věcí snese pustina? A od kolika věcí může začít nic?
V poslední době, když už takhle někam jedu, říkám si, že bych se tam měl tak trochu ztratit. Ty ses vůbec nezměnil, reagovalo několik mých přátel, když vyjma na noze zavěšeného vlčího kotníku, který jsem v Gobi dostal, aby se mi vyléčil zánět achilovky, na mně nenašli výraznější stopu Asie. Tak zase nic.
Nahoru 