Socialistická sci-fi aneb Žně vrtulníkem

Nalákat do galerie i ty, kteří tam běžně nechodí, to je jeden z toužebně očekávaných průvodních jevů výstav s populární tematikou. Výstavě brněnského Domu umění nazvané „Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu 1948–1978“ se tento sen plní.

Jakou podobu u nás měla sci-fi za minulého režimu? Tuto otázku si položili kurátoři výstavy „Planeta Eden“ Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič, kteří se spolu s dalšími autory podíleli také na přípravě velmi zdařilého katalogu. Těžiskem zkoumání jsou ilustrace sci-fi v knihách a časopisech. Téma kosmu však posedá i typografii, volné umění, film, hračky a v „nanonáznaku“ také architekturu. Soudě podle hojné návštěvnosti výstavy se zdá, že otázka sci-fi v socialismu naštěstí nezaujala pouze kurátory. V Domě umění lze totiž v těchto dnech potkat mnohého tatínka či dědečka s dětmi; jeden jim osvětluje technické parametry raket, druhý vzpomíná na dobu, kdy odebíral časopis VTM (Věda a technika mládeži) nebo ABC. Když si můj otčím prohlížel katalog výstavy, který jsem přivezla domů, tvrdil, že převážnou část knih, které katalog uvádí, četl. Zejména starší a střední ročníky na výstavě najdou něco (hračku, knihu, časopis nebo jen samotnou ilustraci), co oživí vzpomínky z dětství či mládí. Výstavy zabývající se vizuální kulturou doby nedávno minulé přitahují více návštěvníků také proto, že mohou čerpat z důvěrné známosti mezi divákem a prezentovaným materiálem. Lidé tak nemíří na výstavu, aby spatřili něco nového či avantgardního, spíše chtějí tváří v tvář čelit starému a zapomínanému. Takové setkání může být stejně nebezpečné jako objev dlouho neviděné fotografie.

Výstava ale není jen dráždidlem osobních sentimentů. Upozorňuje diváka především na to, že atraktivní žánr sci-fi se stal po roce 1948 hojně využívaným prostředkem k šíření komunistické ideologie. Socialistická sci-fi se od té kapitalistické neliší pouze nápisy CCCP a USA na tělech vesmírných plavidel. Pochopit význam vystavených exponátů znamená pochopit především to, jakou roli připisovali ideologové komunismu samotné sci-fi coby literárnímu žánru. Sci-fi se svými utopickými tendencemi bývá kritikou současnosti  a zobrazuje ideální společenské zřízení, které se nachází v jiném čase nebo prostoru než právě existující realita. Sci-fi se tak stává skvělým prostředkem k popularizaci idejí komunismu. Z kategorie „brak“ se sci-fi zejména v 50. letech proměňuje v uvědomělý výrobní román.

Reklama na šťastnou budoucnost
Ačkoliv je žánr sci-fi ze své podstaty prostorem pro svobodné fantazie, v totalitě se tato svoboda omezuje maximálně na orbity Sputniku kolem Země. Sci-fi byla v socialistickém bloku nucena dodržovat striktní pravidla, která zabránila planému fantazírování. V katalogu se dočtete, že ústředním pravidlem nařízeným shora byl v rané fázi tzv. princip „nejzazší hranice“. Ten zakazoval autorům létat příliš daleko do vesmíru a setkávat se s nepřátelskými mimozemšťany.

Hlavním úkolem bylo ukázat dobu blížícího se komunistického ráje. Cestu k němu měl garantovat technický pokrok. Jediným nepřátelským mimozemšťanem v takové společnosti byl kapitalista. Cílem sci-fi bylo vzbudit v nastupující generaci nadšení pro techniku. Z mladých se stanou inženýři, kteří zkrátí vzdálenost, jež dělí společnost od zářné budoucnosti. Její dokonalou tvář lidé nacházeli na stránkách ilustrovaných časopisů a knih. Zobrazovala se nejen blyštivá města budoucnosti, lety do vesmíru, ale třeba také kombajn nahrazený vrtulníkem, kterým bohatou úrodu sklidíme rychleji a zbude nám tím pádem spousta času na odpočinek v centru zdravého zeleného města.

 

Texty a ilustrace udržovaly optimismus a podněcovaly víru a nadšení v komunistický projekt. Stávající „kosmetické vady“ režimu padesátých let byly podle vedoucí garnitury jen dobou přechodu. Po něm bude následovat budoucnost, kterou mohli lidé obdivovat na podmanivých ilustracích. Potěmkinovská hodnota reklamy na časy příští byla však brzy odhalena. Objevíte-li v poušti ukazatel „oáza 2 km“ a po dvou hodinách zjistíte, že za dvojkou nemilosrdně chybějí dvě nuly, dostaví se možná podobný pocit, jako když se ohlašovaná budoucnost brání stát přítomností. Nazvat tento pocit „vystřízlivěním“ by bylo hrubě nepřesným eufemismem.

Popustit uzdu fantazie v pustinách
Výstava se však nezaměřuje pouze na futuristické vize, podané ve stylu socialistického realismu. Tak jako rostliny v nehostinné půdě zapustí několikametrové kořeny, aby dosáhly na živiny, tak se i českoslovenští tvůrci v dobách nesvobody vraceli k tradici meziválečné avantgardy. To, že zejména knižní tvorba byla útočištěm mnoha režimem proskribovaných umělců, je známá věc. Proto je dalším těžiskem, které prolíná výstavou, překračování „nejzazší hranice“.

Tento krok se v ilustraci sci-fi projevil především experimenty s koláží a fotomontáží. Ilustrace dokonce tíhla k abstrakci (často čerpající z estetiky Expa 58), což pro sci-fi žánr na západě typické nebylo. Specifické podmínky zasáhly do všech oblastí, které jsou na výstavě k vidění. Ukázkovým příkladem však může být film, přesněji československá sci-fi bláznivá komedie, která vzniká mimo jiné i proto, že filmaři se svým technickým vybavením a omezeným rozpočtem nemohli konkurovat trikovým možnostem západu.
Ostatně filmu je na výstavě velkoryse věnována celá centrální prostora v patře Domu umění. Tu dali kurátoři přetvořit v zatemněný sál, kde se na rozsáhlou stěnu a strop promítá smyčka z prvních československých sci-fi filmů (Muž z prvního století, 1961; Ikarie XB1, 1963). Dvě okrouhlá okulí (vstupy do sálu) zasvěcencům mohou připomenout palubní okénka vesmírné lodi Ikarie. V pološeru vyniká jistá monumentalita uzavřeného prostoru, která se dobře snáší s projekcí hlubokého vesmíru. Návštěvníci si bez rozpaků lehají na zem a očima pronikají nekonečno, které se otevírá nad jejich hlavami.
V útrobách tohoto vesmírného intermezza, s týlem na parketách a s pohledem upřeným do intergalaktického prostoru můžete promýšlet „proroctví“ jednoho z kurátorů výstavy, Tomáše Pospiszyla: „Představit si budoucnost jinak – to je schopnost, kterou dnešek už bohužel ztratil. Čeká nás demokratické, nudné a liberální bezčasí.“ Výstava tedy není jen antikvárním shromaždištěm zrezivělých snů, ale také úvahou, zda v příštích letech bude mít koroze vůbec co požírat.
Neznamená to však, že by lidé přestali uvažovat o budoucnosti, neodvažujeme se však už raději přemýšlet o ideálním ekonomicko-politickém zřízení. Budoucnost je v dnešním myšlení buď postkatastrofická, v níž jedinou naději poskytuje intimní cit mezi blízkými (Cormac McCarthy, sci-fi román Cesta), a nebo se orientuje globálně na ekologickou problematiku (inteligentní architektura odolávající přírodním katastrofám). Oba aspekty jsou důležité, pokud se i ony v budoucnu stanou nerealizovatelnými utopiemi, bude zas co vystavovat. Jen na výstavu už asi nikdo nepřijde.

„Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu 1948-1978“
Tomáš Pospiszyl, Ivan Adamovič
Dům umění, Brno
5. 5.–25. 7. 2010

Nahoru