Tanec a handicap 2010

Ve dnech 8. - 10. ledna proběhl v bezbariérovém divadle BARKA v Brně první ročník nového festivalu Tanec a handicap. Festivalu se zúčastnily čtyři soubory, které se již delší dobu zabývají začleňováním handicapovaných tanečníků jako rovnocenných partnerů do svých představení. Vedle toho, že soubory na festivale prezentovaly svou celoroční činnost, vytvořily také speciální projekt na téma touhy ve čtyřech ročních obdobích. Výsledkem bylo představení Čtvero, které v průběhu roku 2010 uvidí ještě diváci v Praze a v Ostravě. Přinášíme rozhovor s koordinátorkou festivalu, Jitkou Semotamovou (1985), která nám slovem přiblíží radost zdravých i handicapovaných z rytmu, pohybu a tance.

Jitko, v oficiální tiskové zprávě se uvádí, že se projekt festivalu zrodil v hlavách vedoucích čtyř souborů, tedy v Praze, v Brně a v Ostravě (zde působí dva soubory). Člověku to trochu připomíná jednu z teorií o vzniku jazyka (ve stejné době na různých místech) – jak to bylo u vás? Můžeš nám genezi myšlenky tohoto festivalu nastínit?
Sama myšlenka je stará už čtyři roky. Tehdy jsem na jednom ostravském divadelním workshopu potkala Filipa Skálu. Kromě folkloru, kterým se zabýváme, jsme zjistili, že oba v rámci  tanečních souborů pracujeme s handicapovanými. Bylo příjemné vědět, že v tom člověk není sám a že se má kde inspirovat. Předběžně jsme se domluvili na spolupráci. Po čase se z Filipovy skupiny odštěpil nový soubor v Ostravě, který vede Tereza Vejsadová. Později jsem se setkala při tvorbě rozhovoru s Leonou Kubešovou z Prahy a bavily jsme se právě o tomto tématu. Na to jsem volala Filipovi, že už jsme čtyři a že by bylo vhodné s tím něco dělat. O prázdninách jsme se sešli a zkoncipovali téma Touha ve čtyřech ročních obdobích. Nabídli jsme toto téma Leoně a Terezce. Dámy souhlasily, a tak jsme začali festival připravovat.

Příprava, resp. koordinace celku zřejmě z velké části ležela na Tobě, jsi totiž ředitelkou festivalu. To je vzhledem k Tvému mládí obdivuhodné. Co všechno Tvá pozice vyžaduje?
V prvé řadě jde o spolupráci s manažerem. Toho nám dělá Johana Malá, která mi pomohla hlavně s administrativou: od vypsání grantů po obesláním agentur. Řešili jsme spolu i další praktické otázky kolem organizace festivalu (stravování, ubytování apod.). Úkolem ostatních bylo především připravit se na vystoupení. To bylo i mým úkolem, takže jsem se kromě role koordinátorky chopila i rolí, které jsou pro mě přirozenější.

A které to jsou?
Choreograf, režisér a občas i osvětlovač.

Široký záběr. Jak dlouho příprava festivalu trvala?
Byla to půlroční dosti intenzivní příprava. V létě 2009 jsme prostřednictví programu Mládež v akci a Charty 77 zažádali o grant, který byl v září potvrzen. Od té doby jsme na festivale pracovali.

Zaměřme se nyní na projekt Čtvero, jehož tématem byla touha ve čtyřech ročních obdobích. Jak fungovala spolupráce mezi účinkujícími soubory zde? Sešli jste se ještě před zahájením festivalu, nebo jste si pouze zadali téma, po celou dobu příprav pracovali samostatně a pak se vzájemně překvapili?
Přibližně tak to bylo. Práce byla skutečně samostatná. Projekt Čtvero se zkoušel přes celý podzim. Každý vytvářel svou část choreografie „doma“ a na generálce v pátek na prknech divadla BARKA jsme to poprvé odehráli kompletně. Vedle sjednocení hudby šlo hlavně o to, že jeden soubor přejde plynule v druhý. Tedy žádná opona a žádné ostré řezy mezi jednotlivými ročními obdobími. Důležitá byla kontinuita a prolínání; jako v přírodě.

Nikoliv tanec sám, ale tanec ve spojení s handicapem utváří specifikum Vašeho festivalu. Tuším však, že nešlo pouze o vozíčkáře, kteří se festivalu jako protagonisté účastnili.
V  souborech se objevují i nevidomí, ale z větší části se jedná o lidi na vozíčku. Terezka má v souboru například tanečníky s různými typy dětské mozkové obrny, ve Filipově souboru působí lidé s rozštěpy páteře. Výjimkou nejsou ani amputace nebo poúrazová ochrnutí. Pohybový rejstřík tanečníků se velmi liší a od toho se také odvíjí sama choreografie představení, která je konkrétnímu postižení přizpůsobena.

Kolik handicapovaných a kolik zdravých lidí je ve Tvém souboru? Předpokládám, že pohybově postižených bude přece jen o něco méně.
Ano, je to přibližně jedna třetina handicapovaných tanečníků.

Brněnské pohybové studio Cyranovy boty, resp. jedna jeho větev, jehož jsi členkou, se zabývá integrovaným tancem. Integrace může znamenat i splynutí s celkem. Jakou roli ve Vašich představeních handicapovaní hrají? Jak jsou začleňováni? Představuji si, že celá dějová linka se stáčí k vozíčkáři a že se mu celá choreografie, v dobrém slova smyslu, podřizuje. Mýlím se?
Ne snad podřízení, ale přizpůsobení určitě. Učím techniky moderního tance. Handicapovaní samozřejmě nemohou zvládnout vše, takže pro ně zavedené techniky modifikuji tak, aby byl výsledek co nejbližší původnímu „správnému“ tanci zdravých. Využíváme hodně improvizace a partnerského tance. Vedle závažnosti postižení tu ale také funguje (nebo nefunguje) odvaha tanečníků; někteří mají prostě méně strachu než jiní a dovolí mi se sebou zacházet mnohem více – odvážnější prvky (práce mimo vozík, taháni po jevišti apod.), což diváci občas poměrně těžce nesou. Ale vše je založeno na domluvě a pečlivých přípravách s handicapovaným. Na festivalu byl tento fakt dobře vidět.

Zmínila ses o tom, že někteří diváci vaše představení těžce nesou. Můžeš to specifikovat?
Existují v podstatě dvě reakce. Diváci jsou buď dojatí (hned jak se na pódiu vozíčkář objeví), a nebo jsou morálně pohoršeni. Divákům se zdá, že se na jevišti s handicapovaným nešetrně zachází a že je tím člověk ponižuje. Jenže opak je pravdou. Někteří diváci měli námitky, když byl během představení postižený sundán z vozíčku a odtáhnut do zákulisí. Ale šlo o součást dramatizace! A navíc tanečník to vnímá jinak; tato část je dokonce z jeho hlavy. Handicapovaný ví, že pokud jej chci co nejvíce pohybově zapojit do choreografie, tak se s ním jednoduše nesmím „mazlit“. A on s tím souhlasí, což je nejdůležitější ze všeho. Handicapovaní sami často s nějakým nápadem přicházejí. Diváci tedy neposuzují to, zda handicapovaný v rámci svých možností tančí správně; mnohým pouze stačí, že tam tělesně postižený je. Ale to je strašně málo. S pouhou existencí na pódiu se u tance spokojit nelze. Tady nás čeká ještě spousta práce, hlavně z hlediska „výchovy“ publika.

Divák by se tedy neměl zaměřovat na handicap, ale vnímat spíše samotnou choreografii a její celkové umělecké působení. S tím souvisí další otázka: tematizujete handicap vždy? Nebo máte představení, kde sice účinkuje handicapovaný, ale jeho tělesné postižení není vyzdvihováno.
Taková představení máme. Ale to už je pokročilejší fáze, v níž fungují zkušenější tanečníci. Pokud zdravý nebo handicapovaný tanečník vystoupí na pódium, tak by tam měl především tančit něco ze sebe. Téma, které mu je co nejpřirozenější, nejbližší. Zpočátku tedy soubory handicap tematizují. Je to typické pro začínající soubory. Po čase však soubory zjistí, že zkušenost jim dovoluje víc, že mohou tančit svobodněji, víc se uvolnit a víc tvořit. Záleží tedy na pokročilosti, a to nejen v tvorbě, ale i v taneční průpravě. I samotní choreografové si také nejprve museli zpracovat téma handicap, aby se od tohoto bodu mohli odrazit a pokračovat dál v tematicky jinak zacílené tvorbě. Je to přeci jen pro nás stále nové odvětví. Ostatně festivalové představení Čtvero o tématu handicapu vůbec nepojednává.

Zůstaňme ještě chvíli u perspektivy ne příliš informovaného diváka, který i na pódiu vnímá handicapovaného jako nemohoucí osobu, závislou na pomoci druhých. Takový člověk se pak může ptát, co pro handicapovaného tanec znamená, jaký má pro něho význam.
To je právě ten problém. Otázka tance se netýká jen handicapovaných. Tanec jako pohyb je důležitý pro všechny. Nedávno se mě někdo ptal podobně: „jaký to má pro handicapované přínos, když to pro ně uděláme?“ Já mám vždycky sto chutí odpovědět: „když nevíš, tak to nedělej.“ Ale dobře, odpovím jinak. Tělesně postižení jsou vázáni v nějaké úzké komunitě a tanec jako koníček jim pomůže setkávat se i s lidmi mimo tuto uzavřenou skupinu osob. Dává jim to možnost na něco se těšit, pravidelný režim, možnost někam docházet a tvořit – vyjádřit se. Takových příležitostí mají handicapovaní docela málo. Jinou neméně důležitou věcí je, že tanec je pohybová výchova pro člověka. Tu by měl absolvovat každý. Ušetřili bychom si tak mnoho zdravotních problémů. Handicapovaným nefungují některé části těla po svalové stránce, ale zbývá spousta svalů vedlejších, které bez pohybové výchovy leží ladem. Tanec je naučí tyto svaly aktivovat. Tím se handicapovaný zároveň stává samostatnější. Manipulace s ním je snazší, neboť on sám má díky pohybové výchově mnohem více síly než měl kdy předtím. A proč tanec na divadle? Odpověď je jasná: je to velká motivace. Jejich tvorba je vidět, je vnímána a oceňována živým publikem. Potlesk druhých přináší uznání, sebejistotu a radost.

Jak ses dostala k tanci Ty?
Začala jsem docela brzo, byly mi asi tak čtyři roky. Vyrostla jsem na folkloru. Nejdřív jsem docházela do brněnské folklorní skupiny Májek, pak jsem se pár let věnovala moderní gymnastice. Na to jsem asi pět let působila v souboru Jánošíček, který mě opravdu zocelil. V sedmnácti mě asi na dva roky zaujaly latinsko-americké tance, ale brzy jsem zjistila, že tento styl není tak úplně pro mě i když se k němu ráda vracím. Chvíli jsem působila v jedné nejmenované skupině a v devatenácti letech jsem konečně zakotvila v souboru Cyranovy boty. K mým jednadvacetinám mi byl svěřen soubor integrovaného tance, s kterým letos na jaře končím čtvrtou sezonu. Díky účinkování na Jiráskově Hronově nás jeho organizátoři doporučili na mezinárodní festival tance a handicapu do Německa, který se koná jednou za čtyři roky. Pro Českou republiku je účast na takovém festivalu prestižní záležitostí, ale jak už je při takových typech událostí zvykem, málokdo si toho všimnul.   

 

V sobotu v rámci komponovaného večera soubory prezentovaly svou vlastní celoroční tvorbu. Co jste předvedli vy a které hostující představení Tě zaujalo nejvíc?
My jsme uvedli torzo loňské derniéry, a to představení Židlení, jeho třetí část, jejíž pracovní název je Vozík a dále představení Bílý holoubek. Z hostů mě nejvíc zaujala choreografie Terezky Vejsadové z Ostravy. V jejím souboru jsou moc šikovní tanečníci. Myslím, že Terezka je z nás s prací a zapojením handicapovaných do tance nejdál i když se to velmi špatně posuzuje díky různorodosti handicapů v souborech.

V neděli byl festival zakončen workshopem a diskusí. Zúčastnili se jich i lidé mimo taneční soubory, nebo to byla ryze Vaše soukromá akce?
Byla to více méně interní záležitost, kde jsme řešili další formy spolupráce a setkávání. Tento rok chceme nabídnout festivalový projekt Čtvero ještě divákům v Praze a v Ostravě, tedy v domovských městech souborů, které se festivalu zúčastnily. Objevila se i nová choreografka ze Slovenska, která se zabývá tancem a handicapem. Na Slovensku je však zatím jediná, takže se přirozeně cítí trochu osamělá. Náš festival je pro ni velkým povzbuzením v další práci.

Tvé působení v souboru Cyranovy boty není jedinou činností, kterou se zabýváš. Čemu dalšímu se ještě věnuješ?
Můj tatínek se mi směje, že ve svém volném čase studuju. Je to tak; studuji speciální pedagogiku a výtvarnou výchovu, dále pracuji na poloviční úvazek v mateřské školce jako asistent chlapečkovi s poruchami chování. Už pět let dělám galerijní animace, nejdříve v Domě umění, pak v Moravské galerii a nyní s Bárou Svátkovou na hradě Špilberk. Z práce utíkám do hor a ke skalám horolezit a žádný sport mi vlastně není cizí. Fotím a poslední dva měsíce se učím hrát na housle. To by mohlo snad stačit.  

Po celý únor bude v brněnské kavárně Mezzanino Café k vidění soubor fotografií, které na festivale pořídil fotograf Jiří Tashi Vondráček. V rámci vernisáže (1.2.2010) vystoupil Váš soubor Cyranovy boty, poté proběhla tisková konference o festivale. Uskutečnila se nějaká propagace ještě před zahájením festivalu?
Ano, Brněnské kulturní centrum nám zařídilo asi deset plakátových ploch v centru města. V kavárnách a divadlech po Brně byly k dispozici informační letáčky. Inzerce proběhla i na internetu. Mladá fronta Dnes, Deník Rovnost, Taneční zóna a brněnský Kult publikovaly naši tiskovou zprávu, ČT24 do vysílání zařadila spot o chystaném festivale. Jinak média událost spíše ignorovala. Žádnou větší reakci jsem zatím nezaznamenala, ale uvidíme, možná nějaké ovoce přinese pondělní tisková konference.

Plánujete druhý ročník festivalu?
Shodli jsme se na tom, že další ročník uspořádáme nejdřív za dva roky, aby byla náplň kvalitní. Podaří-li se nám získat nějaké dotace, festival určitě uskutečníme. Jen ještě nevíme, zda hostitelským městem bude opět Brno a pohybové studio Cyranovy boty.

Každopádně zájemci o vaše představení nemusí čekat dva roky a mohou se kdykoliv vydat do bezbariérového divadla BARKA, kde učinkujete. Konkrétní data představení i další informace o souboru Cyranovy boty jsou k nalezení na vašich webových stránkách.
http://www.cyranovyboty.cz/modules/AMS/

 

Děkuji, ze rozhovor, Jitko.

Nahoru