Život bez paměti

„Člověk navazuje ustavičně nová spojení, nikdo se nezmítá prostorem ve stavu beztíže. Každá cesta skončí tím, že zase někam dorazíme.“ – Německá spisovatelka Ema Braslavsky představuje v knize Bez paměti (Newton Books, Brno 2010) svébytným způsobem život lidí zbavených kořenů. Za jejího nedávného brněnského pobytu vznikl následující rozhovor.

Román německé spisovatelky Emy Braslavsky vypráví příběh sudetoněmeckých vyhnanců z Českého Touškova. Hlavním motivem knihy je ztráta paměti – skutečná fyzická i symbolická. Symbolickou ztrátou paměti je myšleno vysídlení Němců z poválečného Československa, tedy ztráta osobní historie a kulturní identity u těchto lidí. Postavy se s osudem vypořádávají různým způsobem od smířlivého postoje až po bojovnou snahu dosáhnout změny demonstracemi. V tragikomickém příběhu se autorka snaží vyrovnat s touto událostí a zároveň přinést reflexi historie poválečného období a šedesátých let u nás i v Německu.

Ema Braslavsky (1971), spisovatelka, překladatelka a kurátorka, se narodila ve východoněmeckém Erfurtu, kam také umístila děj románu Bez paměti. V roce 1989 odešla z východního Německa přes Maďarsko do zahraničí, pobývala a studovala na řadě míst ve světě a nyní žije s rodinou v Berlíně. Za svoji první knihu Bez paměti (Aus dem Sinn) získala několik ocenění (Uwe-Johnson-Förderpreis, Franz-Tumler-Literaturpreis). Její druhý román Das Blau vom Himmel über dem Atlantik vyšel v Německu v roce 2008.

Jak vznikl nápad napsat knihu Bez paměti? Kde jste čerpala inspiraci?
Všechno začalo smrtí mého otce v roce 1989, který v roce 1969 ztratil paměť. Poznámky o jeho ztrátě paměti jsem si  začala dělat až několik let po jeho smrti. Tehdy jsem netušila, že z toho vznikne román.

V knize je způsob ztráty paměti popsán velmi konkrétně… to je fikce?
Ano, v knize je to fiktivní. Jak skutečně došlo ke ztrátě paměti mého otce se nepodařilo zjistit. V románu jsem se snažila především vypátrat, co všechno ztrácí ten, kdo přichází o paměť.

V čem se liší a podobá skutečná a symbolická ztráta paměti?
Ztráta paměti hlavní postavy, Eduarda, v knize ukazuje pomíjivost kulturní paměti. Jediné, na co si dokáže vzpomenout, je jeho matka. To ukazuje na to, že nejsilnější je naše biologická role. Ostatní vymezení, jako kultura, půda apod., jsou neskutečně pomíjivá.

Vy sama jste hodně cestovala, žila jste v Berlíně, Římě, Moskvě, New Yorku, Tel Avivu, … považujete národnost za důležitou kategorii vymezující identitu člověka?
Je jasné, že kultura, ve které jsme vyrostli, nás vymezuje a poskytuje nám určité zázemí a pohodlí. Naše rodina se hodně stěhovala, ne ale kvůli vyhnanství. Pro mě hraje hlavní roli bezprostřední genetická vazba a vazba k lidem, kteří mě bezprostředně obklopují. Já sama se k půdě přímo vázaná necítím.

V knize je vazba k rodné zemi hodně zdůrazňována…
V knize je vše komplexnější. Eduard se od půdy dokáže odpoutat, stejně jako i stará generace. Další postava, Paul, ale chce za ztracené hodnoty bojovat. Tragičnost události je v tom, že celá jedna generace ztratila iluze a vzpomínky a tedy i paměť.

Snažila jsem se ukázat, jak moc jsme polapeni ve vzpomínkách a jak je těžké se od nich oprostit. Vzpomínky jsou něco, co nás stále přitahuje a dalo by se říci, že stahuje zpět. Mohou být ale i konstruktivním prvkem, když si s jejich pomocí vybudujeme vlastní identitu a přitom se nenecháme srážet jejich přitažlivou silou.

Myslíte, že kniha a literatura obecně má tu sílu přinést řešení problému?
Pochopitelně kniha nemůže být nikdy řešením. Ale u mladší generace v Německu si všímám určitého pocitu oddechnutí, když se o jejich problému mluví. Dříve byli za vše viněni a za vše děláni zodpovědnými.

Ráda bych se zeptala na to, jak vy sama vnímáte nás Čechy. V knize jsme popisování spíše negativně…
(S úsměvem) V naší rodině se o Češích mluvilo jen dobře. V příběhu hrajete zápornou roli, protože kontrasty a karikatury postav jsou jedním z jeho hlavních prvků.

Kniha je zajímavá také tím, že se v ní prolínají různé dějové a časové linie…
Když jsem román připravovala, hodně jsem se zabývala historií, především rokem 1969. Nechtěla jsem, aby to bylo jen o mé rodinné historii. V románu můžete nalézt několik rovin – dějiny, moji rodinnou historii, karikatury postav, čas a ztrátu paměti… Každý čtenář může číst příběh v jiné rovině.

Děkuji za rozhovor.

 

Ukázka z knihy:

Sestro Elizabet, jste už přichystaná? Pane Meißerl, prosím, dobře se soustřeďte. Jak se jmenujete. (Jako vždy se neptal, otázky říkal.) Kdy a kde jste se narodil. Jak se jmenuje vaše matka. Váš otec. Neugebauer mu nenechával žádnou pauzičku, dokonce i při nádechu hovořil dál, proto Eduard i za jeho žvanění odpovídal, díval se přitom na sestru, která zapisovala. – Eduard Meißerl. 7. ledna čtyřicátého roku v Touškově. Okres Mže. Ella Meißerlová, rozená Schwarzwälderová, ne Sachrová, Sachrová se jmenovala. Estor Meißerl. Nohologie, ne, švec. Pekařka, ne, kuchařka, ne, je biglířka, ano biglířka. – Jaké je vaše zaměstnání. Jste ženatý. Jak se jmenuje vaše žena. Vyprávějte mi o vaší svatbě. Kdo na ní byl. Jaké je vaše oblíbené číslo. Co jste tak dělal poslední měsíc. A ten předtím. A ten předtím. A ten předtím. A ten předtím. Eduard poskytoval informace, trošku se zamotal u své profese, chtěl říct hodinář, a pak ještě u jmen esenesáků a esenesaček. Profesor Neugebauer pobíhal sem a tam, mluvil sám se sebou, vážně pokyvoval hlavou. A když Eduard zodpověděl poslední otázku, obrátil se na sestru Elizabet, jako by v místnosti ani nebyl. – Ještě nejsme tak daleko. To snad není možné! Těžký případ. Sedí to v něm ale pevně. (Otočil se na Eduarda.) Pane Meißerl, to na to ale musíme ještě jednou. Naordinuji ten samý postup, ale každý třetí den. (Pak se vypařil, dalo by se říct.) …. – Kdy budu moct domů? Zeptal se Eduard v pokoji, když mu sestra na chvilku natlačila svá prsa do obličeje, jak chtěla pohnout polštářem za jeho hlavou. – Až bude terapie úspěšná, pane Meißerl. Vždyť jste slyšel pana profesora, co. Sestra ho poplácala po tvářích a poprvé si povzdychla. To ví jen pan profesor. Ták pěkně. Ještě téže noci nechal profesor Eduarda přivézt do speciální terapeutické místnosti. Přiložil elektrody; a elektrické šoky mu projížděly tělem několik minut. Eduard zíral do rána. Otrhaná vlákna mu visela z uší, očí, nosu i pusy. Po třináctém écétéčku se už nevrátila skoro žádná vzpomínka. Jen matka se stále vynořovala. Neopouštěla ho. I noc se vracela, proto ji po celý den vyhlížel na horizontu. Byla znovu tak krátká a prázdná. Profesor naznal pokrok a léčil ho ještě jednou hned příští den, devátého devátý šedesát devět, kdy se v něm rozlil proud čtrnáctého écétéčka jako horká láva a kdy současně o sedmdesát kilometrů dále na jihovýchod v erfurtské porodnici spatřila jedna holčička s obličejem zahleděným do nebe o sedmnáct dní dříve neon porodního oddělení. Braslavsky, E.: Bez paměti. Newton Books, Brno 2010, s. 266-268.

 

Nahoru