Nedat krysařům šanci
Rozhovor Jiřího Plocka s děčínským spisovatelem Petrem Kerschem o knize Pátrání a o smyslu vzpomínání a připomínání vůbec. Text je rozšířenou verzí rozhovoru z jarního čísla Kulturních novin.
Vaše poslední knížka Pátrání, která vyšla těsně před loňskými Vánocemi, vánoční sezónu víceméně nestihla a spíše důstojně otevřela rok 2010. Jak vznikala?
Považuju ji za průřez svou literární činností, a to zhruba od roku 2000 do 2009. Asi po roce 1997 jsem začal vážně uvažovat o tom, že se nějak uplatním v literárním světě a posílal jsem do různých periodik fejetony a povídky. Začátek byl docela úspěšný: Například v tehdejších Zemských novinách tiskli nejen moje fejetony, ale ve víkendové příloze i některé povídky. Ty jsem vydal potom ve dvou knížkách pod názvy Zlaté časy a Zvěrokruh a jiné povídky. Do známého serveru Neviditelný pes pravidelně píšu asi deset let. Celkem jsem napsal asi 250 fejetonů, nanopovídek i delších povídek. Těch 34 prozaických textů v knížce s názvem Pátrání je opravdu jen výběr. Můj výběr.
Když si povídáme o této poměrně plodné nedávné době, musíme zmínit, že jste autor pokročilého věku, sice svěží, ale přesto pětasedmdesátník. Říká se, že jste začal psát až po roce 1989… Já tomu nevěřím.
Já bych vás ani nepřesvědčoval. Nic z toho se nepublikovalo. Začal jsem psát jako každý student verše, byl jsem zamilován… Když jsem učil na průmyslovce v Plzni, bylo to v letech 1958–1961, moc rád jsem chodil do kina. V té době televize, i když už byla, zdaleka neměla takový vliv jako dnes, a chodit do kina patřilo do života mladého člověka. V Plzni vycházel deník Pravda a já jsem četl jejich recenze na filmy. Zdály se mně strašně blbé. Zašel jsem do redakce a šéfredaktor mne uvítal s otevřenou náručí. Tak jsem chodil do kina za své peníze, napsal jsem recenzi a dostal jsem za ni 50 korun. Byl jsem čerstvě ženatý, potřebovali jsme peníze a padesát korun do rodinného rozpočtu bylo hodně. Za padesátikorunu jste udělal pro tříčlennou rodinu nákup na sobotu a na neděli… Když jsem se z Plzně odstěhoval do Prahy a začal pracovat ve výzkumném ústavu, tak z recenzování filmů sešlo...
Vzpomínám si na jednu epizodu: V 60. letech vycházel literární měsíčník Květen. Podporovali začínající básníky, prozaiky... S redakcí Května spolupracovali tehdy významní autoři – Lustig, Řezáč, Ptáčník, Trefulka… A ti vraceli začínajícím autorům jejich dílka a komentovali je: písemně, osobně, asi zadarmo. Některé dopisy mám schované, třeba od Karla Ptáčníka, toho, co napsal Ročník jednadvacet. Ptáčník kritizoval moji povídku o vojákovi, který odmítne na cvičné střelbě střílet do terče na lidskou postavu. Byla to taková pacifistická povídka. Ptáčník to prokoukl a vrátil, že „je to příběh dobře napsaný a máte talent a pište dál, ale nic neotiskneme, protože ono by to otisknout ani nešlo...“ Mezi řádky mi naznačil, abych neblbnul, protože jestli chci něco otisknout, tak to musí být v rámci státní politiky… Ne, že bych se urazil, ale řekl jsem si, nemám zapotřebí lézt někomu do zadku. Taky mne naštvala ta epizoda ve výzkumném ústavu, kde jsem pracoval.
Jakou epizodu myslíte?
Já jsem byl ve skupině, která se zabývala mimo jiné zinkováním železa. V praxi se jedná například o plechy, dráty, okapní roury, dálniční svodidla, stožáry pouličního osvětlení a tak. V té době bylo v Československu asi 30 zinkoven. V rámci tehdejší Vědeckotechnické společnosti jsem zorganizoval odbornou skupinu pro zinkování. Scházeli se v ní dílovedoucí zinkoven, technologové, mistři, mě si zvolili jako předsedu. Mělo to svůj odborný význam, sjednotily se normy jakosti, pořádaly se konference a tak dále. Přišel rok 1968, přišli Sověti, a v našem výzkumáku byl velmi ambiciózní kádrovák. V ústavu, který zaměstnával asi 300 lidí, se nic protistátního nedělo. Kádrovák z toho byl nešťastný. Nemohl se nikde prezentovat, neměl v ústavu žádné ty zrádce a pomýlené, osazenstvo se jevilo jako apolitické... Vymyslel tedy několik umělých afér. Mne udal, že jsem v závodech maskoval tou zinkařskou skupinou přípravu dílenských organizací Československé strany socialistické. Ta strana byla sice úředně povolena, ale nekomunističtí straníci nesměli vytvářet dílenské organizace, to směla jenom KSČ. V té době jsem měl těch hříšků víc a k tomu domácí starosti s rozvodem, takže jsem nakonec zdrhnul do Děčína a začal jiný život. A už jsem nic literárního nepsal.
Když přišel rok 1989, šel jsem učit na děčínskou průmyslovku. Ve škole máte pevný rozvrh, tím i víc času, a ve mně pořád byla touha psát pro noviny. V Severočeských novinách mi otiskli několik článků, popularizace vědy a techniky se říká tomu žánru. Velmi rychle jsem přišel k rozumu. Když chci dělat skutečně popularizaci vědy, tak musím tomu odvětví pořádně rozumět. Zinkování popularizaci nepotřebuje, haha. Jako zkušený autor vědeckých rešerší a přehledných referátů jsem jiná témata sice nějak zvládal, ale došlo mi, že bych měl psát něco vlastního. A tehdy jsem objevil, že existují literární soutěže pro amatéry.
Moje matka, které už bylo devadesát, žila sama v Klatovech, a já jsem za ní z Děčína dojížděl. Zjistil jsem, že existuje literární soutěž s velikou tradicí: Literární Šumava. Představoval jsem si, že když někdo dostane první cenu, tak se o něj začnou nadšení nakladatelé přetahovat: A máte v šuplíku ještě něco, pane autore? Do téhle soutěže jsem poslal povídku, která se jmenuje Milovaným rodičům. Vyšla pak ve Zlatejch časech. K mému překvapení ta povídka dostala první cenu a dokonce ji celou četli v Plzeňském rozhlase. Byl jsem z toho úplně vedle, oni mě ti porotci chválili! Do klatovské knihovny nás bylo pozvaných asi šedesát, většinou mladí autoři – a takovej děda plesnivej dostal první cenu... On jim to vlastně vyfoukl. Bohužel, nakladatelé nepřišli. Psal jsem další povídky, otiskovali je v těch Zemských novinách i jinde. Do dalšího ročníku Literární Šumavy jsem poslal povídku Nejste na světě sami. Ve své kategorii dostala druhou cenu... První cena nebyla udělena. A zase nakladatelé nikde!
Porotkyni Literární Šumavy, paní Aleně Zemančíkové, tehdy redaktorce Českého rozhlasu Plzeň, jsem řekl, že se vynasnažím poslat do soutěže něco do třetice, že bych chtěl udělat hattrick. Ne, už ne, my vám to neuznáme! – smála se. – Počkejte, – povídám – ta soutěž je anonymní. – Já vás poznám podle stylu – prohlásila A. Z. – a to bylo pro mne to nejhezčí uznání, které jsem do té doby o svém psaní slyšel. Poslal jsem povídku, která byla později několikrát publikovaná a jmenuje se Učitel a žák. Ta už nevyhrála nic.
To je povídka o židovském chlapci, který musí s rodinou do transportu...
Jak ho chce ten učitel schovat, jo. Potom jsem napsal velkou povídku, která se jmenuje Notes a poslal jsem ji do literární soutěže Literární Varnsdorf 2000. Napsal jsem si do deníku, když ta povídka uspěje aspoň na čestné uznání, tak u toho psaní zůstanu. A ta povídka dostala první cenu. Tak jsem u toho psaní zůstal.
To vypadá, jako kdybyste psal jenom kvůli těm soutěžím, ale myslím si, že to tak není, protože ty povídky jsou hodně autobiografické, zvláště ty, co se vztahují k období Protektorátu, které i pro vaši rodinu bylo těžké, ztratil jste otce… Ale co třeba poměrně rozsáhlá povídka Panna, která je fascinujícím pohledem na protektorátní osudy očima panenky židovského děvčátka?
Ta povídka je hodně ze skutečnosti. Haasovi opravdu existovali. Vlastní zážitek v povídce není, to bych tu teď nebyl. – Proč vlastně píšu... Těch důvodů je víc a těžko se o tom mluví. Důležité je pro mne vědomí, že je tu něco, co lidi zajímá, co si rádi přečtou. To vás potom dráždí, pociťujete nutkání to něco vyjádřit. Mám určité názory, představy a vím, že třeba většina lidí ten názor nesdílí a podle mne jsou ve vleku nějaké fámy nebo pomluv nebo věří něčemu, co si to nezaslouží. To je jeden z hlavních motivů, proč jsem řadu věcí napsal. Třeba fejeton o prezidentu Benešovi. Nelíbí se mi, že ti dnešní Benešovi kritici nerespektují ducha té doby, který tehdy byl jednoznačný, protiněmecký. Že se na té protiněmecké vzedmuté vlně vezla řada československých občanů, kteří tím maskovali svoje protektorátní prohřešky, to je jisté, ale rozhodně jich nebyla většina, jak se dneska dočtete u překrucovačů historie. Že Češi jsou národ kolaborantů, tak to vůbec není pravda. Ve fejetonu Dopis z Terezína je to jasně naznačené: pan Kasl, venkovský četník, nosil lidem utajené dopisy od jejich příbuzných a blízkých z Terezína a to byl pro mne hrdina.. Ten doktor, co maminku pravidelně zval, aby si přijela přečíst další pašovaný dopis od mého táty, tak to byla taky skutečnost. Akorát, že nebyl gynekolog. Kabelku (s pašovaným dopisem – pozn. JP) v tom kostele opravdu zapomněla (a kostelník ji schoval a vrátil, když ji přišla hledat – pozn. JP), to je autentická epizoda.
V dnešní době jsem přinejmenším rozpačitý z některých pohledů na český národ. Přitom národ není ani dobrý ani špatný...
Jak plyne čas, tak znalosti člověka, který je činný v intelektuální sféře, se obohacují. Někteří historici na něco nového přišli, archivy se otevřely, tajné dokumenty se odtajnily. Příklad: Já jsem nevěřil, že při odsunu Němců v pětačtyřicátém roce docházelo k nějakým excesům. Komunisti to po dobu své vlády maskovali. Samozřejmě, když byl někdo z Pohořelic, tak o těch masakrech věděl, ale že by se třeba o nezákonném vyhánění Němců přednášelo na univerzitě, tak to tedy ne. Se zpožděním jsem došel k různým pramenům, které byly v této souvislosti naprosto přesvědčivé. Víte, profesionální chemik výzkumník má v popisu práce pochybovat, přesvědčovat se o platnosti, hledat dosud nepoznané souvislosti, nevěřit povrchním žvástům. A to mně zůstalo i při literární činnosti. Dostal jsem se k důvěryhodným pramenům, kde jsem žasnul, co Češi vyváděli. - Napsal jsem novelu, dokončil jsem ji v červnu roku 2008, jmenuje se Svědectví. Má asi padesát stránek a píše se v ní o posledních třech dnech v malém západočeském městečku, kde našli dočasný azyl tzv. národní hosté. To byli němečtí civilové z Litvy, z Polska, z Ukrajiny, kteří nalítli na Hitlerovy sliby, obsadili tam statky a majetky a potom museli zdrhat před Rudou armádou. Jedna taková skupina je na scéně mé novely. Objeví se tam tlumočnice, která není Němka, ale česká Židovka. Uprchla z transportu smrti, měla štěstí, že uměla perfektně německy, vetřela se chytře do prchající skupiny Němců a vedoucímu skupiny dělala sekretářku, tlumočnici a kdovíco ještě. Snažím se ukázat, že nebyli všichni jako ti tři esesáci, kteří tam vystupují a kteří jsou nakonec popraveni. Byli tam i lidi, kteří za nic nemohli, byli akorát pitomí, že se vypravili do té Litvy a mysleli si, že se dostali do země zaslíbené. Vyprávím tam také příběh velitele městského oddílu Revoluční gardy, fanatika, který k tomu fanatismu ale má důvod. Snažím se vysvětlit, kde se ten fanatismus vzal. A tak dále. To je odpověď na otázku, jak je to s těmi dnešními názory na historické zkušenosti z dvacátého století. Vyvíjejí se a člověk musí někdy své názory opravit nebo dokonce odvolat. To je fakt. Ale na druhé straně strašně nesympatičtí jsou exhibicionisté, co „opravují dějiny“ jenom proto, aby byli viditelní a zajímaví. Ono někdy dokázat, že je něco lež, je mnohem těžší, než dokázat, že něco je pravda.
Brzy nám bude něco scházet. Odchází generace, která si pamatuje válku a ty komplikované situace a která je ještě pořád schopna říct: Bylo to tak a tak. Každá další generace – to už je přehazování intelektuálních pojmů a konstrukcí. A podle toho, jaká je zrovna nálada nebo jak si kdo z nějakého důvodu zamane, může ten pohled posouvat. Jak se na to díváte?
Kladu si otázku, jestli vůbec má cenu ty protektorátní a poválečné časy připomínat. Napsal jsem o tom nedávno dokonce fejeton do Neviditelného psa, jmenuje se Mefisto a já. Mezi řádky prosím čtenáře – tehdy ještě mohla být na NP diskuse anonymní, teď už to Lidovky zatrhly – aby mně pomohli na to najít odpověď. Reakce byla pro mne naprosto překvapující: Abych psal o tom dál! A ještě třeba: zažil jsem před časem v Děčíně, v městské knihovně, přednášku historika – amatéra, kterému bylo podle mého odhadu nanejvýš pětatřicet let. Vytvořil pásmo o Osvětimi k pětašedesátému výročí osvobození osvětimského lágru. Pořad se jmenuje: Osvětim, konečná stanice. Šel jsem se tam podívat, přiznám se, trošku s despektem, co může pětatřicetiletý člověk na tohle téma povídat. Věděl jsem, že jsou tam pozvané i školy. Můžu vám říct, že to trvalo dvě hodiny, bylo to doprovázené obrazovým promítáním, a mně vůbec nevadilo, že pan učitel – on mluvil spatra – ke konci se zakoktával, přeříkával se. Byl unavený. Bylo tam plno. Hodně mladých. Vládlo hrobové ticho, přednášející se nebál uvádět slovem a současně ukázat otřesné obrazy. Já tu problematiku dost znám z literatury, ale i tak jsem se dozvěděl nová fakta. Takže suma sumárum: Jsou důvěryhodní lidé, kteří se tomu námětu věnují, a dobře, a docela je to organizované.
Jste v nějakém kontaktu s lidmi, kteří se věnují takovéto osvětě nebo problematice holocaustu?
Nijak. Kam se na ně hrabu. Můj zájem vznikl teprve teď, při mém pochybování, jestli moje psaní o těch námětech má vůbec nějakou cenu. Vypadá to, že jo, ale je s tím spojena další otázka: Co se má připomínat a jaké jsou k tomu skutečné důvody. Je to opravdu nutné, aby dnešní mládež měla takové informace? Odpověď, kterou zatím v sobě mám, zní: ano. Jestliže se budou vytrubovat adorace lhostejnosti, jestliže se budou propagovat pravidla, že v životě se mladý člověk má neustále bavit, že minulost začala, když jsme se narodili, že se máme odvázat a k ničemu se nezavazovat – jestli tohleto se – byť nepřímo – bude v mladé generaci pěstovat, tak hrozí velké nebezpečí, že se nakonec objeví takzvaný charismatický vůdce, to jest: velkohubý dogmatik a řečník, který bude mít celou řadu mocenských ambicí... Pokud nastupující generace bude co nejlíp informovaná o těch nejdůležitějších záležitostech v Hammeln, takový krysař nenajde příležitost. A spadne do propasti dějin sám... Tohleto by se mělo zdůraznit. Ne jenom mladým vyčítat, že nic neznají a že jsou hloupí a že my známe a vy to neznáte... To nepovažuji za správnou cestu, to mladé znechucuje... Je třeba sdělit, proč se snažíte ty informace předat, proč budou mít velký význam pro všechny a pro novou generaci význam největší.
