V boji s beznadějí vítězil objevováním zázračného

Na letošní 4. srpen připadá 85. výročí narození Ladislava Nováka - výtvarníka, básníka, překladatele poezie a pedagoga. Jedné z nejosobitějších a nejvýznamnějších osobností Vysočiny. A nejen jí.

Narozen v Turnově, většinu života prožil Ladislav Novák v Třebíči na Vysočině, kde zemřel 28. července 1999. Před koncem druhé světové války se krátce učil jirchářem v otcově firmě v Třebíči. Ale nechtěl být ničím takovým. Proto mezi lety 1945–1950 studoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Třicet pět příštích let, až do penzijního věku, byl učitelem. Působil ve Smržovce u Českého Dubu, v Rovensku pod Troskami, od roku 1954 v Budišově na Třebíčsku a od následujícího školního roku v Třebíči.

    

Do poválečné české literatury a výtvarného umění přispěl díly, jež se řadí k stěžejním hodnotám naší novodobé kultury. Na poli literatury se věnoval experimentální a vizuální poezii, zvukomalebným básním, hlasovým kompozicím pro gramofonové nahrávky a překladům poezie. Ve výtvarné oblasti byl v inspiraci přítelem Jiřím Kolářem orientován na koláž a na vlastní experimentální techniky (alchymáž, froasáž, veronáž, litá tuš), kterými dospíval k osobitým surrealistickým výrazovým polohám. Novákovu tvůrčí osobnost lze vidět v celé velikosti teprve po poznání všech jejích složek vykazujících myšlenkovou sourodost.

    

 

Vydal knihy básní (některé vyšly po jeho smrti) Pocta Jacksonu Pollockovi, Závratě čili Zdoufalství, Textamenty, Receptář, Bouřková mračna, Zámostí, Proměny pana Hadlíze, Píseň o Acnavi, Čtyři roční období, Zapomenuté básně, Nezapomenuté básně ad. Jeho experimentální literární práce vyšly také v cizině (francouzsky, italsky, německy a anglicky). Měl osmdesát samostatných výstav (první v roce 1965 v Praze), z nich tři desítky v zahraničí. Byl zastoupen v prestižních expozicích (Česká kresba XX. stol. v Centre G. Pompidou v Paříži, Bienále v Benátkách v roce 1986 ad.). Od konce 70. let byl ovšem existenčně a zejména morálně postižen pro nesouhlas s vládnoucí ideologií, která jeho tvorbu odmítala. Záměr vyloučit Nováka z pedagogické práce však nebyl uskutečněn. Svými emancipovanými objevy zázračného, konanými ve verbální a vizuální sféře, vítězil v té době, jak sám řekl, v boji s beznadějí.

Lpěl na Třebíči. Zdůrazňoval to, kdykoliv byla k tomu  příležitost, často ovšem s trpkostí. Kromě univerzitních let a čtyř roků učitelské praxe v Čechách prožil v Třebíči celý život a uskutečnil téměř celé dílo. Přesto se s ním vytrvale pojila v čiré podobě stará moudrost, že doma není nikdo prorokem. S výjimkou několika místních uměleckých přátel se mu na Vysočině nedostávalo patřičného uznání. Dost možná i proto, že skutečný rozměr jeho kulturnosti v Třebíči nebyl, či nechtěl být, rozpoznán, protože přesahoval „místní možnosti“. A snad i proto, že své úvahy a své tvůrčí činy vlastně z nenacházení jiných možností „odesílal“ za hranice Třebíče. Teprve po roce 1989 dostalo se Novákově dílu široké pozornosti našich nakladatelských domů a galerií. V zahraničí, zejména v Itálii a Francii, se však výrazně prosadil už o dvě a půl desetiletí dříve.

Dosud největší výstavu Novákovy výtvarné tvorby uspořádala tři roky po umělcově smrti Národní galerie v Praze v roce 2002. Od konce března do třetí červencové dekády byla přístupná pod názvem Proměny Ladislava Nováka v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Patronem výstavy byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. Týž Knížák, který o několik let dříve ve své básnické sbírce Novákovu výtvarnou tvorbu vysloveně potupil veršem „o jakémsi umělci, který na Vysočině mačká papíry“. Na podzim roku 2002  otevřely Město Třebíč a Městské kulturní středisko Třebíč v Galerii u Zadní synagogy v třebíčské čtvrti Zámostí (původně židovské ghetto) malou, ale výtečnou stálou expozici Ladislava Nováka. Zatím byla třikrát proměněna. Novákově výtvarné tvorbě se věnovalo více teoretiků. Nejvíce do hloubky jdoucího porozumění mu věnoval Jiří Valoch.
     V roce 1972 Ladislav Novák napsal: „Interpretuji cáry papíru v neustálé naději, že budu pochopen někým, kdo vzdálen v prostoru a snad i v čase mi jednoho dne nějakým způsobem odpoví. Umění je pro mě poselstvím, lahví v moři, chcete-li...“

Nahoru