Jiná Strážnice

Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici je legendou. Za 65 let existence prošel mnoha proměnami, jedny dobové nánosy vystřídaly jiné. Podnik je to příliš velký na to, aby mohl žít nezávisle jenom z ducha milovníků lidového umění. Ale ten duch je tu od počátku stále přítomen a je životodárnou esencí festivalu. A někdy jeho pořadatelům a autorům i vzpurným korektivem.

Jsem Strážnicí a folklorem postižený. Léta v programové radě a současné rozhlasové angažmá udělaly své. Nechodím na programy jako řadový divák kvůli objevování a potěše, ale protože musím, pracovně. Přemýšlím o tom, co vybereme pro vysílání, kdo by byl dobrý pro další spolupráci. Každoroční stereotyp, opakující se motivy – silné chvíle stejně jako slabiny – by utloukly vnímavost silnějších povah, než jsem já. Přestávám vnímat vnější vyzařování festivalu... Ale Strážnice naštěstí znamená něco víc. Energii zapálených  přátel, které člověk nevidí přes celý rok. Atmosféru, jež se nedá naprogramovat. Nečekaná setkání a nečekané okamžiky. Nečekaná poznání.

Nejkrásněji bývá ve skanzenu, a to hned v odpolední páteční festivalové rozehrávce. Však také kdosi tam pověsil nápis: Už nemusíte nikam chodit, prožijte festival ve skanzenu! – Žádné amfiteátry, žádná řeka lidí proudící mezi jednotlivými stadiony. Lze se potulovat mezi domky staré moravské vesnice, po mezi nahoru nebo dolů, rozložit se do trávy, koštovat dobré moravské víno, přikusovat chleba se sádlem a poslouchat neúnavné zpěváky a muzikanty. I přidat se k nim člověk může. Jsou rozeseti po celé zatravněné ploše a u chalup. Symbolizují jižní Moravu: jedni jsou z Hradiště, jiní Kyjovska, další zas z domácího Strážnicka.

Každý rok hledám jednu chalupu, kde jsou k dostání místní vína. A zvláště jedno, které nenajde člověk nikde jinde než ve Strážnici. Frašták. Tvrdé víno, které nepřivyklému „zkřiví pysk“, jak se tu říká, ale kdo vydrží, je lapen. Už nemůže jen tak lehce popíjet ta ostatní nasládlá vína. Frašták je mírou vinného bytí. Je to něco jako absolutní teplotní nula ve fyzice... Napil jsem se a zůstal jak opařený. „Vždyť je to úplně sladké!“ říkám dívence, která mně frašták nalila. „Já vím, ale to se tak mění v posledních letech. Kvůli tomu oteplování, je vyšší cukernatost,“ opáčila omluvně. – „Myslíte kvůli globálnímu oteplování?“ – „Ano.“ – Vyšel jsem ven a postěžoval si kamarádům a jeden, místní znalec, mi tento názor potvrdil: „Všecko sa tím oteplováním mění, aj ten frašták.“

Procházel jsem před pátečním zahájením kolem stadionu Zámek. Rytmická hra a zvuk nástroje podobný maličkému banju či mandolíně mne vtáhl dovnitř. Na pódiu před prázdným hledištěm se odehrávaly vášnivé a výrazuplné taneční kreace, působivější snad i o to, že tanečníci byli v civilním oblečení. Bez barevných exotických střapců, per a hadříků. Občas zazněl zpěv v podivném jazyce. Přemýšleli jsme s emeritním rozhlasovým redaktorem Jaromírem Nečasem, odkud můžou ti mladí divoši být. Já jsem tvrdil, že je to něco latinskoamerického s indiánskými prvky (muzikanti i tanečníci byli zvláštní směskou bělochů a míšenců), Jaromír zas říkal: „Ale ten jazyk, to je jak z Nového Zélandu nebo z Oceánie, i ty tance.“ Přišla vedoucí zkoušky a povídá: „Jsou to Chilané, ale z Velikonočních ostrovů.“ Nu, vida, pravdy jsme měli oba trochu.

Strážnická noc. Park je bzučící úl. Z všudypřítomného hukotu vytrysknou tu houslové cifry, tu vysoké popiskování klarinetu, tu výkřik zpěváka, který se právě prosadil se svou písní. Velikost hloučků ve zšeřelém prostoru mezi stromy u amfiteátru Bludník je přímo úměrná energii, kterou vyzařuje ta která muzika. Lidí je tu plno, baví se, poslouchají, někteří zmoženi rozložili se tam, kde to na ně přišlo. A bude jich tu ještě víc, protože nedaleko odsud plný amfiteátr Zahrada uhranut sleduje dramatické taneční zpracování Kytice Bohuslava Martinů hradišťanskými tanečníky.

Přímý rozhlasový přenos nedělního pořadu udělal myslím radost nejen mně. Proměny  muziky karpatských regionů na Moravě a ve Slezsku byly pestrou a navýsost inspirativní mozaikou hudebních forem a především zvuků. Morava není jen všudypřítomná cimbálová muzika, tento dnešní folklorní nivelizující mainstream, odkázaný zhusta na hraní z not. Je to i valašská kobza (jednoduchá citera), malý cimbálek, dlabané housličky, pastýřské píšťaly a gajdy, stejně jako jednoduché hraní bez přehršle akordů v doprovodu a osobní muzikantský výraz s občasnou improvizací. Někdy si člověk připadal, jako kdyby se na Valašsku usadili také Indové nebo Íránci – takový to mělo exotický zvuk! Ovšem když se přivalila jako velká voda Horňácká muzika Petra Mičky s přifukujícími trumpetami mezi ostrými smyčcovými vyhrávkami, byli jsme rovnýma nohama zpátky na zemi. Na Moravě.

Nahoru