Příběh ateisty aneb co s náboženstvím?

Počtem stran nevelká, ale obsahem hutná kniha teologa Hanse Künga Freud a budoucnost náboženství (Vyšehrad, Praha 2010) rozebírá podrobně nejen vztah zakladatele psychoanalýzy k náboženství, ale také mnohé obecnější rysy existence náboženství v konfrontaci s ateistickým pohledem na svět.

V roce 1933 napsal Sigmund Freud v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy tato rázná slova: „Zatímco jednotlivé náboženské systémy se spolu přou, který z nich obsahuje pravdu, myslíme, že pravdivostní obsah náboženství je vůbec zanedbatelný. Náboženství je pokus zvládnout svět smyslový, do něhož jsme postaveni, pomocí vytouženého obrazu světa, který jsme v sobě vyvinuli následkem biologických a psychologických nutností. Tohoto cíle však nemůže dosáhnout. Jeho učení nesou pečeť doby, v nichž vznikla, nevědomého dětství lidstva. Jeho útěchy nezasluhují důvěry. Etické požadavky, kterým náboženství chce dodat důrazu, vyžadují spíše jiné zdůvodnění. Jsou pro lidskou společnost nezbytné a je nebezpečné spojovat jejich plnění s náboženskou vírou. Pokusíme-li se vřadit náboženství do vývoje lidstva, ukáže se, že není nějakým trvalým ziskem, nýbrž že představuje jakýsi protějšek neurózy, kterou musí kulturní jedinec projít na své cestě z dětství ke zralosti.“ Náboženství jako infantilní iluze, z níž je nutno dozrát k dospělému chápání reality, náboženské úkony jako akty nutkavého neurotika, to byly Freudovy finální představy a současně východiska pro další praktický postup při odstraňování, když už ne nemoci, tedy přinejmenším nebezpečného nepřítele vědeckého světového názoru. Názoru, jenž víru v Boha zaměnil za víru ve vědu, z níž učinil  nástroj veškerého pokroku a univerzální lék pro lidstvo. „Věříme, že vědecká práce umožňuje poznání reality světa, čímž můžeme stupňovat svou moc a uspořádat svůj život. Je-li tato víra iluzí, pak jsme na tom stejně jako vy, avšak věda nám svými četnými významnými úspěchy podala důkaz, že iluzí není,“ vzkazuje Freud věřícím ve  stati Nespokojenost v kultuře.

Metamorfózy víry

     Zdálo by se, a to se jevilo ateistům devatenáctého a dvacátého století zřetelně, že věc je tímto vyřízena.  Před nimi stál jediný vážný úkol: systematická práce na prohlubování vědeckého poznání, odstraňování infantilní víry a šíření vědeckého světového názoru. Skutečnost je však dnes jiná, religiozita nezmizela, spíše nabývá nových forem, zatímco věda se nachází v ambivalentním postavení. Přes její faktické pokroky a přes zlepšování životní úrovně je lidstvo současně vystaveno i negativním následkům vědeckého pokroku. Přičítá-li si společnost s dominujícím vědeckým světovým názorem k dobru pokrok v sociální oblasti (prodloužení délky života, stoupající životní úroveň,  medicínské zabezpečení jednotlivce atd.), neměla by zavírat oči před druhou stranou mince – a to jsou války vedené moderními zbraněmi, znečištění životního prostředí se všemi jeho důsledky, četná úmrtí a zranění v důsledku hypertrofované dopravy atd. Ale tu je třeba říci jasně: To není problém vědy jako takové, to je problém člověka. Člověka, který oslněn svými úspěchy na poli vědy a techniky, zbožštil sám sebe.

Po „zlaté éře“ vědeckého ateismu se mnohý přemýšlivý člověk na počátku 21. století dívá na pokroky ve vědě, medicíně i technice nedůvěřivě. Obrovská kola ziskuchtivého byznysu pomelou lecjaký vědecký poznatek a původně chvályhodnou myšlenku v podivnou kaši. Atomová energie – dobrá, ale co s tou ničivou a kontaminující potencí? Průmyslově vyráběná léčiva – dobrá, ale co s rozsáhlými vedlejšími efekty (např. zvyšující se rezistence mikrobů na antibiotika, rozšíření všemožných alergií, narůstající kontaminace vod farmaky a jejich metabolity a následné ohrožení živých organismů už v počátcích jejich vývoje atd.), jež se pomalu a jistě vynořují ve zřetelných konturách už i před zraky laické veřejnosti? Optimistické ujišťování, že věda to nakonec nějak vyřeší, není příliš přesvědčivé. Zvláště pak, když je vyslovováno lidmi z tepla laboratoří a kanceláří, kteří, odtrženi od života, žijí vysoko v záři svých vizí a – případně i provizí. A přitom je právě na nich, aby sestoupili na zem co nejdříve a expanzívní strategii změnili na důkladnou reflexi dosaženého. Jeví se totiž čím dál tím více, že se tu v jakémsi opojení rozehrává hra gigantických rozměrů, jež se může vymknout sebevědomým hráčům z ruky mžikem oka. Úniky ropy či havárie jaderného reaktoru jsou globálně malým (i když pro své nejbližší okolí apokalyptickým) zdviženým ukazováčkem.

Paradoxně právě v této technologicky bezprecedentně pokročilé době narůstá už po několik desetiletí v západním světě spontánně  religiozita všeho druhu, dokonce s přesahy do oblastí alternativních terapií, vzdělávání a společenské praxe.  Lidé spontánně hledají smysluplné duchovní a hodnotové souřadnice, jež jim materialistická věda není s to poskytnout. A to vše se děje v lepším případě za bohorovného přehlížení ze strany velké části oficiální vědecké a akademické obce, v horším případě pak za projevů odmítání či otevřené nenávisti. Tedy té části společnosti, od níž bychom čekali nadhled a integrující snahy. To ovšem prozrazuje naivitu očekávajících, neboť vědec není o nic méně člověkem s jeho nevědomými stránkami, než kdokoli jiný. Mocenský komplex, který tak zatížil institucionalizované náboženství (církve) se nevyhýbá dodnes ani institucionalizované vědě. Stejně jako boj o trh s poznatky a „pravdou“.

Ateista jako zrcadlo

V této situaci otevírá teolog Hans Küng znovu příběh badatele, který revolučně změnil  způsob nazírání na psychiku člověka. Z jeho osobního vývoje lze odečíst vliv týchž nevědomých faktorů, jež objevil a studoval u jiných. V dospělosti přesvědčený ateista Freud vyrůstal v religiózním prostředí, ovlivnil jej vztah k otci i k matce, vnímal ponižování (kvůli židovskému původu) a tlak formální rituality (vliv katolické chůvy). Neobyčejně hloubavému a citlivému chlapci vtisklo vnímání problematické religiozity náboj odporu a tím i dynamiku dalšího osobního vývoje. Připočteme-li nepominutelný dobový kontext - rozmach novodobé racionalistické vědy a ateismu – jeví se Freudův životní příběh zcela logicky a symbolicky jako revolta a pokus vykročit z kazajky domněle zpozdilého náboženského chápání světa. Hans Küng probírá pečlivě mnohé aspekty Freudova osobního vývoje, jež tu nelze popisovat. Přesto jeden z podstatných Küngových závěrů zní: Freud přistupuje ke zkoumání a kritice fenoménu a úlohy náboženství velmi důsledně a poctivě. Dokonce natolik, že by si z něj mohli teologové vzít příklad. To se týká zejména otázek autenticity náboženských postojů a jejich nevědomé stránky. Co pak vzniká? Deformované náboženství jako pokus o nezdravý únik do nadpřirozena. Nebo – pro mnohé lidi je obraz Boha zatížen prosvítáním obrazu rodičů, zvláště pak otce – „boha dětství“ a spojen s autoritářstvím, zneužíváním moci, vytěsňováním tělesné stránky člověka atd. Freud některé aspekty vyhrocuje: „Psychoanalýza nám umožnila poznání těsné souvislosti otcovského komplexu a víry v Boha, ukázala nám, že osobní Bůh není psychologicky ničím jiným než umocněným otcem, a denně nám demonstruje, jak mladiství ztrácejí náboženskou víru v okamžiku, kdy otec přestává být pro ně autoritou...“ Ano, tak to může být – a nemusí. S podobným dovětkem analyzuje Küng další Freudovy teze a dochází k závěru, že z žádné z nich nevyplývá jednoznačný argument pro neexistenci Boha (a tedy pro nesmyslnost náboženství). Spíše odhalují rozporuplné stránky víry a její hlubší strukturu. Což je, jak se zdá, hlavní poselství Freudovy životní mise.

Jako určitou slepou kolej lze s odkazem na pozdější vývoj poznání na poli etnologie a sociologie  vnímat Freudovy pokusy o vysvětlení psychogeneze a role náboženství. Jeho teorie vycházely z dobového poznání a především z Freudovy silné touhy zobecňovat své psychologické objevy.  Hans Küng rekapituluje oblasti, v nichž etnologie a sociologie zpochybnila či překročila Freudovy teze.

Překročit Freuda, ale kam?

Küngova kniha nekončí jen u Freuda. Rozšiřuje pole o prostor, v němž se pohybovali jeho pokračovatelé a překračovatelé: Alfred Adler, Carl Gustav Jung, Erich Fromm a Viktor Frankl. Na jejich případu ukazuje, že náboženství nemusí být chápáno odmítavě, ale lze je z dobrých (terapeuticky významných) důvodů přijmout jako součást duchovního světa člověka, která má své opodstatnění a dokonce i léčivou potenci. Jung mluví ve svém díle dokonce explicitně o náboženství jako o svého druhu velmi účinném terapeutickém systému. Küng upozorňuje také na práci psychoanalytika a sociálního psychologa Horsta Eberharda Richtera Komplex Boha (Der Gotteskomplex, 1979). Ten analyzuje situaci  moderního člověka, který ztratil svého Boha, ale současně si osobuje jeho moc a je tím pádem v psychické rovině přetěžován a propadá kolektivnímu komplexu bezmocnosti a všemocnosti, komplexu Boha. A pochopitelně, hledá z této psychicky tíživé situace únik (mejdanová kultura, nejrůznější závislosti, kult konzumu a sexu, vytěsňování skutečnosti umírání atd.).  Dobře míněné a v zásadě logické rady psychologie „bez Boha“ nemají vždy potřebnou odezvu, poněvadž postrádají hloubku religiózního prožitku. Proč by se například člověk měl  naučit nepříjemné věci „přijímat“, když to jde vlastně proti běžné filosofii existence v západní kultuře, jíž je snaha o sebeprosazení?
Negativním následkům této zneurotizované kultury se také věnují psychoterapeutické směry, které stojí mimo oblast akademické psychiatrie a které přijímají člověka v jeho celosti: to jest, jsou schopny připsat religiozitě pozitivní funkci a učí postižené přijímat pomoc „vnější, božské síly“. Za všechny jmenujme  svépomocné skupiny Anonymních alkoholiků,  inspirovaných Jungem, které se rozšířily z USA do dalších zemí. Jejich úspěchy jsou povzbuzující a mnohý čtenář ví, že už působí i v České republice.

     V této souvislosti je pozoruhodné postavení fenoménu náboženství v současné západní psychiatrii a psychologii (a částečně i ve vědě vůbec). Küng píše: „V dnešní době je mnoho lidí, kteří ideologizaci vědy coby totálního vysvětlení skutečnosti odmítají, avšak zaujímají právě tak skeptický postoj k víře v Boha... Z vědců dnes málokdo veřejně vydá počet ze své nevíry jako kdysi Freud. Ale právě tak málo jich veřejně vydá svědectví o své víře... Víra v Boha? Soukromá věc, do které nikomu nic není.“ Přitom náboženství, které zjevně poskytuje nezanedbatelnému počtu lidí ze všech společenských vrstev životní smysl a souřadnice, je pouze okrajově zohledněno v běžné západní psychiatrické praxi, což Küng dokládá analýzou základní psychiatrické literatury. K dokreslení této situace podává v dodatku knihy shrnutí závěrů jedné studie z American Journal of Psychiatry z roku 1986, která se zabývala rolí náboženství v psychiatrické praxi. Stručně citujme: „Podle empirických výzkumů (u celé populace v USA – pozn. JP) věří v Boha 90 % dotázaných (tento údaj se od roku 1944 prakticky nemění!), 40 % se účastní bohoslužeb jednou nebo víckrát týdně a 20 % považuje náboženství ve svém životě za velmi důležité. Naproti tomu ze členů Americké psychiatrické asociace věří v Boha jen 43 % a ze členů Americké psychologické asociace dokonce jen 20 %. Negativní postoj mnoha psychiatrů je ovlivněn psychoanalýzou a Freudovou teorií náboženství, přestože ji mezitím kritika označila jako ‚nepřesnou a pojmově reduktivní‘ ( ...) To, jak psychiatři osobně hodnotí náboženství, může mít vliv na jejich postoj...“ Studie rozebírá mnohé jemnější aspekty situace a nastoluje otázku, jak se postavit k náboženství, aby se s ním zacházelo v psychiatrické a psychologické praxi správně.

A to je klíčová otázka: Co bude dál? Zdá se, jako by existovaly dvě skupiny obyvatelstva, které si vzájemně nemohou porozumět. Jedna vidí svět barevně, druhá černobíle. Věřící pohlížejí na ateisty jako na lidi, jimž něco chybí. Ateista zas má za to, že věřícímu něco nepotřebného, ba dokonce komplikujícího, přebývá. A oba v minulosti chtěli, a mnozí dosud chtějí, toho druhého „napravit“. Hans Küng otázku budoucnosti náboženství (či ateismu) nevyřešil, ale ukázal cestu kupředu. Tou je vzájemné porozumění, tedy nepředpojaté přijetí jazyka a životní zkušenosti druhé strany a rozšíření o zkušenost svou. Neboť ukazuje se, že víra v Boha stejně jako ateismus jsou dva póly existence lidstva jako celku. Ani jeden nelze prostě vymazat,  protože každý z nich vyjadřuje autenticky určitou skutečnost lidského ducha. Tu lze smysluplně žít i vykládat, ovšem za předpokladu, že překročíme stín egocentrismu a mocenského přístupu v sobě. Teolog Hans Küng ten krok udělal a jeho kniha stojí rozhodně za přečtení a přemýšlení.

Nahoru