MAČ: Víkend se dvěma Petrami

Měsíc autorského čtení (MAČ), jehož se týká druhé ohlédnutí na našich stránkách, pomalu končí. Maratón jednatřiceti večerů je ojedinělou možností potkat se se skrytou tváří literatury, s jejími tvůrci. Letošní ročník nám v průběhu července přiblížil osobnosti literatury české, francouzské a dal promluvit i hlasům z archivu Českého rozhlasu Brno.

Knihy se na pódiu Divadla Husa na provázku proměňují v živé postavy a není pravdou, že dílo a osobnost tvůrce spolu nesouvisí. Po setkání s autorem není jeho kniha pro čtenáře táž, jako byla předtím. Její čtení dostává další dimenzi. Myslím, že to není vůbec na škodu. I když v případě autora, o němž jsem si udělal představu z „hlubokých“ rozhovorů a vycizelovaných fotografií,  můžu přijít o jakési iluze. Ale to je vlastně v pořádku. Žít ve světě mediálně zprostředkovaných projekcí může být svůdné, avšak zcela jistě  nezdravé, nebo dokonce až fatální. Pro člověka samého i pro společnost. Skutečnou hrozbou je pak iluzivní život občana ve vztahu k politice. Ale to je námět na jiný text...

V knížce Zmizet Petry Soukupové je jednou z hlavních postav chlapec, který si vybojovává své místo v rodině, ve škole, svou vztahovou identitu. Má v sobě kus rošťáctví, drzosti i nedůvěřivosti, jež jde ruku v ruce s minimálními vnějšími projevy citu. Ale to vše je jen obrana vůči světu, který jej chce dirigovat a přitom mu schází vlastní pravdivost. Projevit city znamená  vzápětí „si naběhnout“. Chlapec promlouvá ústy autorky, která se zdá ve chvíli čtení být částečně jím samým. A kupodivu ani při následné debatě ten dojem nemizí. Nakrátko ostříhaná, trochu ježatý tón i v hlase, rychlé a úsečné odpovědi na otázky, jež by ji chtěly vytáhnout z ulity či k čemukoli tlačit. V hlavě však sebevědomé myšlení srovnané do krátkých srozumitelných vět – takové byly  Petřiny odpovědi na otázky publika. Žádné tanečky okolo. A takové je i její psaní.

Petru Hůlovou spojují s Petrou Soukupovou nakrátko ostříhané vlasy, Cena Jiřího Ortena, mládí, suverénní a originální styl a způsob dívat se na věci jinak, z pozice outsiderů, ne vždy jednoznačně působících. Hůlová však má ambice nasměrované do vyšších intelektuálních pater než Soukupová, jejíž doménou jsou vztahy. Pokouší se odpoutat  od historických stereotypů a zaujmout postoj,  který nevychází z tradovaného dobrého a špatného, ale z vlastnoručně nalezené identifikace s určitým typem postavy. Pro starší generace i provokativním. Vypravěčka v knize Strážci občanského dobra je přívrženkyně kolektivismu a liberalizující změna režimu je pro ni krokem špatným směrem. Autorka ochotně po svém čtení odpovídala na otázky o své cestě k psaní, o psaní vůbec,  přičemž vědomě nepřekračovala svými výklady onu hranici, za níž je neznámo: Některé věci tvůrce nemůže racionálně vysvětlit,  protože je v jejich moci a pokusil-li by se, bylo by to násilí na sobě samém či umělá a nepřesvědčivá konstrukce. Petra Hůlová to sympaticky přiznávala, a to především v otázce identifikace s názory hlavní postavy své knihy.

Obě Petry opanovaly brněnský víkend 17. a 18. července (v Ostravě četly o den později) a návštěva na jejich čtení (mezi 100 až 200 posluchači) potvrdila jednak jejich renomé, jednak zapadala do celkově příznivých počtů – Měsíc autorského čtení je fenoménem, který vykazuje stabilně vysokou návštěvnost. Čtení není koncert a přijde-li i na neznámého autora  přesto čtyřicet posluchačů, svědčí to o tom, že chuť objevovat mezi lidmi nezmizela. MAČ je ideálně vyhmátnutým způsobem, jak této chuti vyjít vstříc. Letošní čtení byla rozšířena o audiokabinet, v němž zazněly zajímavé a mnohé vzácné nahrávky z archivu Českého rozhlasu Brno. Tím celá akce dostala další dimenzi a doufejme, že se ji posluchači do budoucna naučí vychutnávat. Jako já jsem si vychutnal  půvabný komentář zasvěcené průvodkyně Věry Kunderové při rozhlasové procházce mezi hroby slavných osobností po Montparnasském hřbitově v Paříži.

Post Scriptum

Revue Rozrazil 34 (květen/červen 2010) je věnována dosavadním deseti ročníkům Měsíce autorského čtení a nejen jim. Jsou tu ukázky z literatury spojené s kresbami, diskuse o významu čtení, ohlasy spisovatelů. Čte-li člověk vzpomínky desítek  spisovatelů tuzemských a zahraničních na MAČ i na svůj pobyt v Brně, dochází mu, jak velkou službu dělají pánové Minařík a Řehořík svému městu. A k tomu se lze ještě například dozvědět, že za předchozích deset let tu četlo 547 autorů, přičemž nejvzdálenější z nich byl z ranče v kanadském Jižním Saskatchewanu.
Zamrazilo mne při čtení slov, která pronesl Jan Balabán tři dny před svou smrtí na tiskové konferenci k Měsíci autorského čtení v Ostravě:

Tohle bych vám chtěl říct jako spisovatel, jako autor: Literatuře se má vrátit hlas. (...) V dnešní době, kdy můžeme koukat na všelijaká videa a dévédéčka, máme všechno, ale nemáme člověka, který mluví sám za sebe, který nám řekne to, co napsal, a to, co nám chce říct. Je to něco jiného než divadlo, ale je to podobné. Teď a tady. Pamatuji si na silný pocit v Brně, kdy z lidí něco jde. Čtete čtyřicet pět minut – to je drsné, člověk už neví, co má udělat s dechem, aby dočetl – ale to, co se vám vrací, je ohromné. Takhle nějak vznikla lidská kultura, lidé si povídali u ohně příběhy. A to se najednou vrací.

Nahoru