TFF Rudolstadt 2010: Úctyhodných 20 let folklorní alternativy

Největší festival world music v Německu a bezpochyby jeden z nejprestižnějších festivalů v Evropě vůbec se za dvě dekády stal inspirací a měřítkem pro všechny, kdo jsou činní na poli současného folku a všech variant etnicky inspirované hudby. Letošní jubileum bylo provázeno i rekordem: festival přivítal ve dnech 1.–4. července více než sedmdesát tisíc návštěvníků.

Založen v roce 1955 jako Tanzfest v duchu folkloristických slavností socialistického bloku (inspirací byla mimo jiné i naše Strážnice) neměnil festival svého ducha až do počátku 90. let. Mnohé naše folklorní soubory si na Rudolstadt pamatují. Dnes už by se tam asi nevypravily. V roce 1991 došlo k radikálnímu řezu. Město se chtělo v popřevratové době odříznout od státem protěžované tradice, přitom však nechtělo přijít o možnost sebeprezentace. Oslovilo několik folkových muzikantů z Lipska a ti pod vedením Ulricha Doberenze, dosavadního ředitele festivalu, v šibeničním termínu vypracovali novou koncepci festivalu otevřeného nikoli jen tanečně-hudebnímu folklorismu, ale všem směrům, které jsou inspirovány hudebním folklorem z jakékoli části světa. Nejrůznějším tvořivým alternativám. Stejně jako komerčněji vyznívajícím směrům. Hudební vějíř je v Rudolstadtu skutečně široký a každý si může vybrat dle libosti. Málokdo odjíždí neuspokojen. A ona dramaturgická velkorysost zde vládne od počátku – už prvního ročníku se zúčastnilo 90 skupin a sólistů z 22 zemí. Návštěvníků bylo tehdy asi osm a půl tisíce. Dnes jsme na počtu 120 vystupujících těles na více než 20 scénách a počet návštěvníků přesáhl 70 000. Každý rok má však pestrý program svá těžiště - jednu zemi a jeden nástroj. Letos to byla Etiopie a trumpeta.

    

Renomé festivalu se vyplatilo i Rudolstadtu. O pětadvacetitisícovém městě se ví nejen po celém Německu, ale i  v Evropě.

    

    

Programový ředitel Bernhard Hanneken napsal v jednom svém textu, že festival v Rudolstadtu je svým způsobem dědicem hnutí hippies. A je tomu tak. Neobyčejná pohoda, vzájemná vlídnost, uvolněnost, to jsou znaky, jichž si všimne každý, aniž by navštívil jediný koncert. S přibývajícím počtem diváků pochopitelně roste i  přísnost ostrahy u vstupů do jednotlivých festivalových prostor (je zakázáno vnášet vlastní alkoholické nápoje), ale přes všudypřítomnou pestrou nabídku různých osvěžovadel se tu člověk nepotká s výraznějšími projevy opilství, s agresivitou či obtěžujícím množstvím odpadků. A přitom závěrečné noční koncerty v parku duní podobně jako u jakéhokoli rockového podniku.

Už před lety jsem napsal, že výlet na rudolstadtský festival je výletem na jinou planetu. Poutník tu může tři dny putovat od scény ke scéně v historickém centru města, v parku, šplhat na hrad a nebo se jen tak potulovat po ulicích. Vstřebávat, užívat si, poznávat. A především setkávat se. Nejen s hudbou. Přátelská setkání dodávají festivalu další rozměr.

Na závěr  pár momentek:

Známý  americký folkový zpěvák Arlo Guthrie, syn legendárního „otce folku“ Woodyho Guthrieho zazpíval během svého koncertu s malým symfonickým orchestrem (nebyl to vůbec kýč, jak by se mohlo jevit) nejen svůj hit City of New Orleans, ale i otcovu píseň This Land is Your Land, jež velmi brzy ve Spojených státech zlidověla. Arlo vyprávěl perličku: „Když jsem byl malý kluk, přestěhovali jsme se. Přišel jsem do nové školy a v jedné hodině se tam zpívala písnička. Všichni ji znali, jen já ne. Byla to otcova This Land is Your Land. Guthrieho syn o ní nevěděl! Přišel jsem domů s pláčem a otec mi řekl, nebuď smutný, vzal kytaru a naučil mě základní doprovod. Od té doby hraju.“

Moje některé silné hudební zážitky: Španělská skupina Ojos de Brujo (Čarodějovy oči) – kapela hraje s obrovskou hravostí styl, v němž se míchá leccos: jazzrock, hip-hop, latina, v centru je však flamenco. Po rytmicky náročné a expresívní sloce vyběhne před muziku druhá zpěvačka, flamenková tanečnice, k ní se přitočí baskytarista a rozvine se dialog tónů a gest, gradující tak, že člověk ztrácí dech. Magie.
Indická houslistka Kala Ramnath vypráví v prostoru evangelického kostela o hudební podstatě ragy. Trvá to dlouho, člověk si říká, už hrej. Ale ona ví, proč to dělá. Další hodinu jsem chycen do pomalu narůstajícího toku tónů, těžko popsatelných, gradujících erupcemi improvizací. Je to jako příběh či proud řeky, z něhož nelze vystoupit. A pod touto zdánlivou absolutní svobodou cítíš pevnou strukturu. O té struktuře mluvila Kala na začátku.

Emotivně snad nejsilnější bylo pro mne vystoupení skotského tria Lau. Myslel jsem si, že v takzvané „keltské“ hudbě už nelze nikam jít. Pocitová přímost, jednoduché (ale jen zdánlivě) výrazové prostředky, neobvykle silný tah za melodií a soustředěná energie pouhých tří akustických nástrojů (akordeon, kytara, housle) na nádvoří hradu Heidecksburg předčily pro mne vystoupení mnoha hlasitěji ozvučených a muzikantsky nabitých kapel. Tajně si přeji, aby dramaturg Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou Michal Schmidt pozval Lau na  příští ročník...

Nahoru