Na konci roku 2009 vydalo nakladatelství Academia český překlad knihy Židovský stát od vídeňského židovského novináře a jednoho ze zakladatelů sionismu Theodora Herzla (1860-1904). Kniha byla vydaná poprvé v německém jazyce v roce 1896 a do češtiny se na překlad čekalo více než sto let. Než psát primárně o světovém významu této knihy, nevypovídá uvedené „opožděné“ české vydání více o nás samých, žijících v srdci střední Evropy?

Herzlův Židovský stát lze číst různými způsoby, které jsou dány faktem, že se jedná o jednu z nejvlivnějších politických knih 20. století, i když v netradiční formě „politického románu“. Kniha určila směr různým typům sionismů vzniklých během 19. století pod vlivem židovské národní emancipace a vytvořila program „politického sionismu“, který až do vzniku státu Izrael v roce 1948 byl hlavním směrem celého sionistického myšlení. Dnes se uvádí, že po vzniku státu Izrael se sice z původního politického sionismu stal jakýsi „sionismus náboženský“, který je jedním z faktorů nekonečného kruhu blízkovýchodního násilí a kde význam původního Herzlova úsilí již není tak výrazný, nicméně sionismus jako politické myšlení právě díky tomu jako jeden z mála politických směrů vzniklých ve 20. století přetrval dodnes a jeho síla tak na rozdíl od ostatních politických -ismů nezmizela.

Ale Herzlův manifest můžeme číst i očima naší vlastní historické zkušenosti či historické paměti. Možná že toto české vydání více vypovídá o nás samých a o našich dějinách, protože prostor střední Evropy, z jehož znalosti Herzl při psaní románu nejvíce vycházel a který na konci 19. století platil za jedno z center světové politiky, se po sto letech naprosto změnil. Před sto lety Herzl v tomto středoevropském prostoru mohl navázat na určitou tradici plurality nejrůznějších národů žijících vedle sebe v jednom státním útvaru už od středověku. Centry tohoto „multikulturního“ soustátí byly v druhé polovině 19. století nejen Vídeň, ale i Budapešť (kde se Herzl narodil) či do určité míry Praha, Krakov, Terst. Tato kosmopolitní města byla křižovatkou nejrůznějších nových ideálů (národních, sociálních, vědeckých či uměleckých), proto dnešní brutálně rozervané zbytky Herzlových ideálů blízkovýchodního kosmopolitismu můžeme vnímat skrze ideály střední Evropy konce 19. století.

Můžeme si tak dovolit i určitou nadsázku v tom, že Herzl svým románem Židovský stát a následným sionistickým hnutím propojil společnou historickou paměť „multikulturní“ střední Evropy a ideu „kosmopolitního“ Blízkého východu. Jestliže přijmeme tento předpoklad jako klíč k vnímání vztahu Izraele k Evropě či České republice, můžeme se tak vyhnout našemu zkreslenému populárnímu „orientálnímu“ pohledu na Blízký východ a pochopíme více vzájemných dobově omezených souvislostí. Třeba takové, že je naivní popisovat blízkovýchodní region „objektivně“, protože vždy budeme vycházet z určitě vlastní „vrozené“ kulturní dimenze, a to buď jako její popírání či potvrzení. Možná pro nás jako malý národ postavený na ideálech národního hnutí 19. století je tato cesta snazší a dokážeme pochopit jiné malé národy, jakým jsou Palestinci, Izraelci či menšiny v Libanonu, snadněji. To, že v naší historii 19. století nacházíme vzájemné paralely s dobou formování sionismu, je pro nás velkou výzvou a výhodou.

Idejí o jednotném židovském státě koncem 19. století bylo více, tehdy nejenom Herzl, ale i další židovští sionisté přemýšleli o existenci jednotného náboženského centra pro rozptýlené židovstvo po světě. Mezi nejvýznamnější autory patřil socialisticky laděný Moses Hess, revoltující Perec Smolenskin nebo duchovně založený Achad Ha´Am. Významný vliv pro sebereflexi národního sebeuvědomění Židů mělo i židovské osvícenství haskala, tak jako i vzrůstající antisemitismus, který formoval židovské vědomí odlišnosti vůči majoritní populaci.  

Ale až Herzl, který vzešel z vídeňského prostředí, dal sionismu konkrétní rámec a dovedl celé sionistické hnutí k širší spolupráci, jejímž výsledkem byl první Sionistický kongres v Basileji v roce 1897, jenž vedl k založení Světové sionistické organizace jako řídícího orgánu pro formování národní domoviny Židů, v jejímž čele Herzl stanul. Jeden z bodů Basilejského programu sionismu výslovně uváděl, že organizace se bude snažit o usazování židovských zemědělců, umělců a obchodníků v Palestině. Herzl tomuto záměru zasvětil celý osobní život, proto také vyčerpáním předčasně umřel ve věku 44 let.

Jakýma očima můžeme tedy Herzlův román Židovský stát číst dnes? Herzl zde popisuje svoji vizi židovské národní domoviny (v té době ještě kromě Palestiny ovládané Osmanskou říší byly zvažovány i jiné alternativy, jako Uganda, Madagaskar či Argentina), často naivníma očima prezentuje svoji představu o mírumilovné židovské společnosti, která netrpí antisemitismem a sama vykonává vládu nad sebou, společnosti, která dokáže absorbovat židy z celé diaspory, se všemi kulturními rozdíly a jinými tradicemi, se všemi jazyky a zvyky. Tato vize proto může nápadně připomínat třeba právě střední Evropu, kde se v době fin de siècleodrážel mnohonárodnostní charakter v pluralitě nových intelektuálních proudů v politice jako střet socialismu, komunismu či sílícího liberalismu, nebo v kultuře jako secese, pozitivismus, psychoanalýza či fenomenologie, kdy střední Evropa byla jednou z nejvýraznějších křižovatek těchto nových proudů.

Můžeme tak Herzlův román číst skrze tuto pluralitu. To že Herzlova kniha vychází v českém jazyce až nyní, a za což je třeba vzdát dík nakladatelství i překladateli, svědčí o tom, že právě doba více než sto let od jejího prvního vydání v němčině nebyla těmto tématům nakloněna. To pravděpodobně neplatí jen o České republice, později během samostatného vývoje jednotlivých středoevropských států se téma společných kořenů daných pluralismem mnohonárodnostní říše vytratilo, a tak těžko říci, co všechno jsme tím ztratili. Dokonce někteří historici přímo mluví o „bídě malých národů“.

Ale zpět k Herzlovi, který svoji knihu Židovský stát vydal v době, kdy na východě v Rusku byly v plném proudu židovské pogromy po atentátech na cara Alexandra II., kdy na západě v Paříži přímo zažil rozlícený dav demonstrantů během Dreyfusovy aféry, jak křičí „Smrt Židům“. V této době tak střední Evropa reprezentovala určitou rovnovážnou pozici mezi Východem a Západem, kde společná kultura mnoha národů, i když nedobrovolně žijících vedle sebe, nedovolovala propuknutí hlubšímu násilí a vzájemné národnostní nenávisti. Proto i židovská komunita ve střední Evropě měla zachovány určité jistoty svobody vyznání a integrace do společnosti.

Význam Herzla a sionismu vedoucího ke vzniku Izraele v roce 1948 se u nás z pohledu naší historie zatím nereflektoval dostatečně, tedy lépe řečeno sionismus měl za komunismu nálepku imperialistického myšlení a vše co s ním souviselo, tedy i Herzl, bylo automaticky na černé listině. Zdá se, že už i tato tématika začíná zajímat širší okruh zájemců. Vychází práce o Izraeli od českých autorů, jako jsou Marek Čejka či Jan Zouplna, kdy např. posledně jmenovaný originálním způsobem propojuje ve své práci Od Jišuvu k Izraeli sionistické myšlení s vazbami na politické a kulturní proudy ve střední Evropě. Naprosto originální formou propojení našeho myšlení s Blízkým východem jsou ale i populární práce Václava Cílka, který jde do nejvzdálenějších společných horizontů lidské historie.

Tyto vazby a význam vztahu střední či východní Evropy k Izraeli nejsou žádným historickým anachronismem. Pokud se podíváme pozorně na vznik sionismu jako na židovský proud formovaný určitým prostorem, těžící z dějin a zkušeností středoevropského a východoevropského židovstva, můžeme se dostat přímo do současných horkých blízkovýchodních debat. Jeden z argumentů odpůrců práva Židů na Izrael těží z názoru, že právě sionismus není záležitostí Židů se semitskými kořeny, a tak tito Židé nemají nárok se odvolávat na „biblickou“ semitskou tradici mluvící o „Zemi zaslíbené“. Stojí za to se tady ptát, kdo byli naši sousedé po tisíc let a s kterými jsme v míru obývali stejný prostor. Po holocaustu a vyhnání Němců jinou paralelu a historickou zkušenost se soužitím s jiným národem nemáme. Že v době 21. století tato „multikulturní“ zkušenost bolestně chybí, netřeba zdůrazňovat.

Nicméně sionismus po vzniku státu Izrael se vydal nehledě na Herzlovy myšlenky svým směrem. Jak již bylo řečeno, zrod státu Izrael dal vzniknout i jakési formě „náboženského“ sionismu, který Herzl odmítal jako nedemokratickou teokracii. Sám pod vlivem fungování Rakouské monarchie dával přednost jakési „aristokratické republice“ či „demokratické monarchii“, která by byla obranou před vládou lehce zmanipulovatelného davu. Vídeňské prostředí tak Herzlovi dalo v pozitivním i negativním ohledu intelektuální základ pro jeho výrazný demokratický smysl pro formování židovského národního uvědomění, mohl si tak dovolit psát o budoucí židovské domovině, „že každý zde bude svobodný a neomezený ve svém vyznání či bezvěrectví podobně jako ve své národnosti. A stane-li se, že mezi námi budou také jinověrci či příslušníci cizího národa, zaručíme jim čestnou ochranu a rovnoprávnost.“

Nyní vydaná kniha Židovský stát jistě poslouží zájemcům o studium moderních politických směrů, o judaismus či blízkovýchodní vztahy. Zároveň by ale její české vydání mohlo sloužit i k určité sebereflexi a zamyšlení se nad vlastní minulostí. Jistě by tomu napomohl i překlad druhé Herzlovy knihy Die Alteneuland z roku 1902. Dozvěděli bychom se tak něco o Herzlově demokratickém a vstřícném (možná i naivním) přístupu k řešení sousedských národních vztahů s palestinskými sousedy. Jako bychom zde slyšeli dozvuky soužití v mnohonárodnostním státě někde uprostřed Evropy.
 

Theodor Herzl, Židovský stát : Pokus o řešení moderní židovské otázky. Academia, Praha 2009, z německého originálu přeložil Ondřej Buddeus.

Nahoru