Hledání Šangri-La v indickém chaosu

Už jsme se do ticha a klidu hor těšili. Stačilo několik dní v únavném horku a dusnu indických měst, přeplněných lidmi i zvířaty všeho druhu, jež se motají uprostřed hlavních silnic nevšímajíce si agrese řidičů náklaďáků předjíždějících všechny ostatní dopravní prostředky, aniž by používali blinkr nebo zpětné zrcátko (hlavně hlasitě troubit, aby všichni věděli, že jede někdo větší a silnější). Toužili jsme opustit barevné ulice plné odpadků, žebráků a obchodníků schopných západním turistům vnutit a prodat naprosto cokoli. Ulice, kde platí právo silnějšího a drzejšího, a kde jsou chráněny jen zájmy posvátných krav, kolem kterých se v případě potřeby uprostřed silnice postaví zátaras, aby do nich nikdo náhodou nenarazil. Po několika dnech jsme si sice na nedýchatelný vzduch zvykli, žaludeční problémy ale přetrvávají. Jedinou pomocí je dezinfekce silnější slivovicí, ani to ale není jistotou. Jak  uklidit pozvracený záchod v hotelu, když vypnuli vodu?

První zastávkou cestou na sever je Chandigarh, město postavené v americkém stylu švýcarským architektem Le Corbusierem. Zakleté město: tváří se značně kosmopolitně, nikdo tu ale neumí anglicky. Ulice jsou překvapivě čisté a rovné, plné zeleně, žádné křivolaké uličky. Uměle postavené město, rozčleněné na sektory, aby bylo co nejpřehlednější, rozhodně neplní svou funkci. Najít tu autobusové nádraží je nadlidský problém, na informacích hovoří jen v hindštině. Naším hlavním cílem jsou budovy parlamentu a ministerstva, nejznámější Corbusierovy stavby, které jsou sice veřejnosti nepřístupné, ale voják našim dotazům očividně nerozumí a neví, co by si s námi počal. Podařilo se nám tak vstoupit do zakázaného pásma. Abychom se dostali i k justičnímu paláci, museli bychom celý areál znovu obcházet, proto volíme druhou možnost, a to přelézt bránu v plotě obehnaném ostnatým drátem. Z dálky nás pozorují vojáci se samopaly, očividně nechápající paradox, proč ze zakázané zóny přelézáme do prostoru veřejně přístupného. Po rozhovoru s nimi se dozvídáme, že bylo vše zbytečné, protože pro přístup do interiéru budov potřebujeme povolenku a zvací dopis, který dostaneme v sektoru 8, abychom se museli následně vracet do sektoru 1, kde nás snad na základě pozvánky vpustí dál. Boj s indickou byrokracií předem vzdáváme.
Naše cesta pokračuje dále do hor, v nočním autobuse soutěžíme o to, kdo se pozvrací později. Krátké setkání s Kanaďanem, mířícím také do Ladaku, který si však po zážitku z autobusu a s představou další dvoudenní cesty průsmyky a přes horská sedla ve výšce pět tisíc metrů nad mořem rychle kupuje letenku a loučí se s námi. Ani my nechceme strávit další dva dny cestou a kupujeme jízdenku na mikrobus, který nás do Lehu, okresního ladackého města, doveze již za sedmnáct hodin. Řidiče budíme přímo v dodávce v jednu ráno, dospává ještě předchozí cestu, z které se navrátil předchozí večer. Po krátkém spánku a sežvýkání několika betelových listů je znovu připraven na cestu. Přední okna umývá cestou za pomocí stěračů pod vodopády, vyhýbá se stádům koz a ovcí i ojedinělým kravám, které cestou potkáváme. Aby nahnal zpoždění, sjíždí z prašné cesty do pouště a bere to zkratkou. Několik zastávek na čaj, jeden člen výpravy dostává výškovou nemoc, další zvrací z okýnka, jiný spolucestující cestou usíná a padá na řidiče, který se silou snaží udržet vzhůru a nesjet ze srázu. Na závěr cesty, kdy zbývá do Lehu posledních 50 km, dostáváme dotazníky ohledně výzkumu prasečí chřipky. Bolela vás v posledních 14 dnech hlava? Břicho? Měli jste horečku? Zvraceli jste? Polomrtví a nevyspalí odškrtáváme, jak je nám všem dobře, a nutíme se do amerických úsměvů.
Pak už na nás ale čeká Leh, obklopený horami s popraškem sněhu na vrcholcích. Město plné tibetských uprchlíků láká i Nepálce, kteří si sem jezdí přivydělávat přes léto: nabízí mnoho restaurací s tibetskými a nepálskými specialitami, což je pro naše zničené žaludky úleva. Tibeťané jsou neuvěřitelně milí a příjemní, konečně si nepřipadáme jako chodící peněženky, které se vychytralí Indové snaží obrat. Okolní kopce jsou posety buddhistickými gompami, v nichž často dosud funguje klášterní život, takže na ulicích potkáváme mnichy ve vínových rouchách. Abychom se zbavili přítomnosti mnoha turistů, stačí vyjít kamkoli za město, kde nás znovu ohromí krása a velikost Himalájí. Po ruchu a chaosu indických měst zde nalézáme opět klid a mír. Ten si lze ale asi nejlépe vychutnat v zimních měsících, kdy je Leh zcela odříznut od světa a v uličkách zůstávají jen jeho obyvatelé a několik vytrvalých turistů, kteří tu vydrží až do jara. Tak třeba příště.