Šlépěje Mojmíra Trávníčka
Zásluhou vsetínského nakladatele Dalibora Maliny se v celkovém počtu pouhých pěti set kusů objevila na pultech některých knihkupectví mimořádná kniha, odrážející českou literaturu uplynulé poloviny století.
Na začátku právě uplynulé dekády vyšly literárnímu kritikovi, historikovi a editorovi Mojmíru Trávníčkovi dvě knihy: vzpomínky Skryté letokruhy (Nakladatelství Dalibor Malina, 2001) a souhrn statí a článkù literárněkritických a literárněhistorických pod symbolickým názvem Sdílet věčné (Periplum, 2003). Zdálo se, jako by jimi autor učinil definitivní tečku za svým celoživotním dílem, vždy se vyznačujícím pokorným a mnohostranným přístupem ku čtenému textu (v mnoha případech se přitom jednalo o jistě nelehkou dvojroli čtenáře a editora), kterému dominuje hluboká a intenzivní duchovní reflexe hodnot, jež jsme si v mnoha případech odvykli v české literatuře vůbec vnímat, natož je, byť ve skrytu, jaksi samozřejmě očekávat. Je tedy velmi radostné, že jsme se nyní, snad za odměnu, dočkali volného pokračování obou svazků. Název V letokruzích naboso sice navenek evokuje především pokračování či prohlubování knihy memoárové, nedejme se však mýlit: Trávníčkova fascinace dobrými knihami a jejich autory, zejména pak těmi, kteří zůstávali a zůstávají za hranicemi momentálního literárního průmyslu, činí z jeho zápisků mimořádně silnou svébytnou výpověď o skryté tváři české kultury 2. poloviny 20. století.
Svazek je rozdělen do jedenácti formálně různorodých kapitol, které, přes zdánlivou asociativní linii, skrze níž se autorovy úvahy semotamo mnohasměrně rozbíhají, podléhají předem pevně danému řádu, byť tento se realizuje, jak je řečeno již v úvodu, poněkud „na přeskáčku“. Hned ta úvodní, nazvaná Krajiny mého srdce, je věnována prožitkům, spojeným s (ne)samozřejmým zakotvením do všednodenního tepotu rodného kraje, onoho „nerozsáhlého koutu Valašska, který nevyniká ničím mimořádným“, ale který možná navzdory tomu poskytuje přemíru prostoru pro svobodu dětské fantazie. Ona zakořeněnost se tak o mnoho let později, obohacena zkušeností intenzivního dětského čtenářství, v němž se prolnuli Baar, Bezruč a Němcová třeba s Francisem Jammesem nebo Rilkovými Rozprávkami o milém Pánubohu, mohla stát základním pilířem Trávníčkova senzitivního přístupu k písemnictví všeho druhu.
Knihy je třeba číst, nestačí v nich listovat
Za jednu z nejvíce obdivuhodných poloh Trávníčkova uvažování o literatuře můžeme považovat jeho otevřený, dialogický přístup k výchozímu textu a jeho autorovi. Ten nevylučuje ryze osobní vztah k (v rámci díla) popisované krajině či události, popřípadě pevné přátelské pouto s jednotlivými básníky, zároveň však, protože tím na sebe bere plnou odpovědnost a váhu za vyřčené, má na hony daleko od tolik oblíbeného „klípkaření“ a příštipkaření“. Klíč k tomuto přístupu představuje nerozsáhlá kapitolka Milý Mojmíre, bilancující Trávníčkovu zkušenost s dalším fenoménem moderní literatury – vydáváním soukromé korespondence známých spisovatelů. Ačkoli mu autor přiznává jisté negativní rysy, na prvním místě touhu po ukojení čtenářovy zvědavosti, dokáže upřednostnit také jeho obohacující stránky, ono „strhující dobrodružství velkého života, svědectví (...) člověka o sobě samém“, aby tak připomněl, že epistolární forma je jedním ze základních způsobů vztahu lidské osobnosti k okolnímu světu.
Podobně jako tomu bylo v Trávníčkových předchozích knihách, realizuje se středobod jeho literárního světa (kritické a editorské pozornosti) v okruhu několika jmen, přičemž jejich přítomnost v literárních příručkách není podmínkou autorova soustředěného zájmu. Jedna z nejrozsáhlejších kapitol, Stín třtiny, je věnována mnohými poněkud kontroverzně vnímanému básníku a překladateli Ivanu Slavíkovi. Ano, Mojmír Trávníček zde odhaluje mnohé ze soukromí této složité osobnosti (přeceňování vlastní tvorby, elitářství či jistou nedůtklivost v osobních vztazích), přitom však nepateticky adoruje také Slavíkovu výjimečnou, hlubokou zbožnost, jinak plodnou a nanejevýš integrální součást jeho poezie. Mimochodem, tato pasáž patří k nejsilnějším okmžikům celé knihy. V jiné úvaze jsme zase podrobně provázeni komplikovanou historií porevolučního vydávání díla Jakuba Demla, na jehož svazcích se Trávníček přičinil způsobem rozhodujícím - a ač toto veskrze „dobré dílo“ nedospělo (zřejmě podílem většiny zúčastněných) ke svému završení, nenajdeme zde ani stopy po jakékoli zahořklosti či odhalování „pravých“ viníků celého nezdaru. S podobným nadhledem a chápavou empatií pohlíží rovněž na širší veřejnosti méně známého olomouckého prozaika Jana Žáčka – zde se nám navíc dostává možná jediného patřičně zasvěceného literárněkritického náhledu na jeho rozsáhlé historické fresky.
Závěrečná část svazku, věnovaná pečlivému výboru z Trávníčkových příležitostných deníkových zápisků (příznačné je, že nemají chronologické uspořádání), jen podtrhuje mocný dojem z nesebestředného charakteru jeho psaní. Jedná se o drobné útržky intenzivně vnímané každodennosti, propojené s celoživotním zaměstnáním správce dětské ozdravovny v Kychové u Nového Hrozenkova. Autorova zralá životní zkušenost se zde stává zrcadlem ku vzpomínkám na vlastní dětství a dospívání, kdy „přečtené“ není více ani méně důležité než „prožité“, nýbrž obé (při vší své rozmanitosti) tvoří jednotu. Nejsilněji to lze vnímat v drobnokresbách valašského venkovského života: „Stařenka Jašková mi říká u plotu: Kdo umí trpět, ten přežije všecko, a ten sa dovede aj potěšit. Zle sa má na světě ten, kdo neumí trpět.“
Možná právě v této mimochodem vyřčené lidové moudrosti můžeme najít klíč k výjimečnému charakteru Letokruhů naboso. Také ony jsou tu jaksi „na okraj“, „mimochodem“ (péčí regionálního knihkupce a nakladatele v počtu 500 výtisků), přesto patří k nejzajímavějšímu svědectví o uplynulém půlstoletí, které se v posledních měsících objevilo na pultech knihkupectví.
Mojmír Trávníček: V letokruzích naboso, Nakladatelství Dalibor Malina, Vsetín 2009
