Opera Čarostřelec – pohádka, nebo rituální divadlo?

Na scéně vídeňského divadla Theater an der Wien mělo v polovině dubna premiéru nové zpracování známé romantické opery Čarostřelec. Tato strašidelná pohádka o třech dějstvích se odehrává v Čechách, na Šumavě kolem roku 1650.

Oslavy střeleckých závodů jsou pevně ohraničeným rituálem společnosti, která nepřipouští žádnou odchylku od zavedených zvyklostí, jsou rámcem libreta psaného podle skutečné události – kriminálního příběhu z Domažlického kraje, který se později stal  legendou zpracovanou v dobově populární Knize o strašidlech. Příběh Čarostřelce se odehrává v hlubokých lesích a původní krajinnou inspirací byla rokle Velkého Štolpichu u Lázní Libverda v Jizerských horách, kde v červenci 1814 trávil skladatel Weber prázdniny.
Weberův námět a literární představu zpracoval do operního libreta dvorní rada Fridrich Kind a jeho původní název zněl Zkušební rána. Světová premiéra díla se však 18. června 1821 podle návrhu intendanta divadla hraběte Brühla konala pod názvem Čarostřelec (Der Freischütz).
V jednom příběhu z Knihy o strašidlech se píše o mladém písaři, který se zamiloval do dcery lesního. Podmínkou pro sňatek s ní bylo vystřelení mistrovské zkušení rány. Mladík, aby si zajistil, že nemine cíl, vyvolá ďábla, ten ho však zradil. Rána vystřelená na bílou holubici zabila vyvolenou dívku. Její rodiče tuto tragédii nepřežijí a Vilém skončí v blázinci.

Na scéně se střídají sborové scény se střelci s temným lesem plným strašidel. Weberova hudba graduje a noří se do narace sotva jeviště potemní a objeví se diodová světélka bludiček. Hudební motivy společenství lidí a jejich domluvy, pletichy a úmluvy jsou plné valčíků a melodických houslí. Jakmile jeden druhému odpustí, všichni se dají do tance jako hračky z krabice. Jako Andersenovy figurky. Černá scéna se přibližuje podobě němého filmu, který se promítá na zataženou oponu nad jevištěm ještě dříve, než orchestr začne s prologem. Představitel Samiela, pekelného anděla, který řídí zápletku příběhu, sedí u piana a doprovází hrou na něj projekci filmu.

Sotva ďábel piano uklidí, otvírá se scéna romantické tragikomedie. Samiel –  Karl Markovics – herec, který nezpívá, je expresivní, jako by vypadl z filmového plátna na prkna jeviště.
Recitativy vysvětlující jednání jednotlivých postav vracejí diváka do světa lidí. Opera je vystavěna na kontrastech podob zaměnitelné „středostavovské – hobití“ společnosti, která se však nevyhne obávané sféře kouzel a nevyslyšených přání, jež se plní za prapodivných okolností. Scéna se strašidly střídá scénu lidskou, oba světy jsou na stejné úrovni možností.
Je to komunikace vědomí s nevědomím.

Lovecká soutěž je rituálem, který posouvá dění v životě a zároveň dává nahlédnout zakázaným směrem. Zamilovaná dvojice podléhá zákonům rigidní  společnosti, kterou však chtění a láska přesahuje. A proto z lesa vylézají strašidla. Do kotlíku nad ohněm kape krev. Peklo se otvírá a z něho vylézají  oživlá krvavá lidská těla se zvířecími hlavami – ošklivé sny ve dne pokojných  a bohabojných občanů – střelců. Fantaskní obyvatelé Vlčí rokle obklopují město. Objevuje se svědomí lesa, kde se zabíjejí zvířata. Tam, kde si chce člověk pomoci od jiného světa, zjevují se mrtvé oběti. Vzniká křesťanskopohanská míchanice výčitek svědomí.
Hlavní ženské postavy mají lyrický a dramatický soprán, tedy doufající a žalující.
Na závěr si diváci užijí velkolepé valčíkové scény a populární melodie k zapamatování. Ty opět kontrastují s hororovou temnou scénou – stavbou černé rokle i tragédií a rozbouřenými vášněmi, které se na scéně odehrávají, jak skrytě tak v celé své kráse i hrůze.

Carl Maria von Weber
Dirigent:  Bertrand de Billy
Režie: Stefan Ruzowitzky
Orchestr ORF RSO Vídeň
Sborové scény:Arnold Schoenberg Chor
Premiéra: 19. dubna 2010, Theater an der Wien, Das neue Opernhaus

Nahoru