Pavel Juráček – člověk je neschopen proměny
Další z cyklu scénických čtení Bouda české historie, který je věnován zlomovým okamžikům národních dějin, patří postavě nové vlny českého filmu Pavlu Juráčkovi. Jeho obsáhlé deníky, jejichž knižní vydání v roce 2004 získalo cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin, režijně zpracoval Ivan Rajmont.
V podkrovním divadle Kolowrat se odehrála 31. ledna premiéra scénického čtení Národní čítanka (Konkreténi) podle scénáře Petra Kofroně. Další reprízy budou 20. února a 2. března.
Scénické čtení má intimní povahu, ovšem skrze text vystupuje tolik postav, které za sebou táhnou minulost a prostředí v historickém kontextu doby, že se náhle ocitáme v nekonečných rovinách ubíhajících jak v čase, tak v jednotlivých událostech.
Na scéně to vypadalo jako v osamělé pracovně, kde se všechny postavy zjevují v autorově fantazii a vyprávění jako přízraky. Deníky Pavla Juráčka je zpřítomňován život venku, vztahy a události, které se v pracovně ukládají jako zapomenuté papíry, na nichž je popsán celý život.
Pavel Juráček jako vypravěč i hlavní postava čtení je typ člověka, který pozoruje sám sebe, reflektuje ve svém deníku jakoukoli intimní situaci ze všech stran. Rozumí jí, dokáže ji analyzovat, a přesto neumí zabránit utrpení svému ani druhého, své ženy nebo milenky. Do sporů s přáteli i nepřáteli nezasahuje, pozoruje, jak ho vláčí slovy, ponižují, vyhazují z práce, jak on sám je v soukolí mašinérie nastavené proti jakémukoli individualismu.
Zpověď člověka do deníku je vždy velmi krutá. On si nevěří, proč taky, vědom si své křehkosti. Slabý asi není – to posoudí divák, který se paradoxně stává čtenářem cizího deníku – jen se tak cítí. Člověk je takový, jaký se cítí, i když vypadá sebelépe, má peníze i slávu.
„Jsem pořád hubený, špatně oblečený kluk bez táty, kluk z Dlouhé ulice...mé jméno je ve všech novinách světa, ...ať pro mne jezdí před dům šestsettrojky, já bezpečně vím, že jsem navěky Čuráček...“
Popisuje tápání v mládí, šedesátá léta i normalizaci. Všude a kdykoli je možné se ocitnout v nepřijatelném prostředí. Vnější svět útočí na dobrovolný pobyt uvnitř sebe tím nejzoufalejším způsobem. Vypočítává, co všechno se mu nedaří, schopnost náhledu mu nepomáhá. „Vězím po krk ve scénářích a filmových námětech a ty mne vlečou od literatury.“
Ukazuje cestu ze sebelítosti až k sarkasmu, ale ne cynismu. „Mám k realitě velice pohrdavý poměr, nezáleží mi na ní, neovlivňuji ji – je to jen materiál a já stojím mimo něj, nad ním.“
Juráček si uvědomuje, že nejdůležitější je odvaha žít, zkoušet stále znovu, nerezignovat, maximálně se načas odevzdat a pak zase bojovat s vnějším světem, jako kdyby nejintimnější vztahy nepřinášely dostatek bolesti. Bojovat pořád: o ženu, o dítě, o práci i sebe sama.
Svědectví doby (některé postavy, o kterých se mluví, ještě žijí) i nadčasová platnost, možná v jakémkoli politickém uspořádání, je v Juráčkových textech palčivě aktuální. Situace jsou vystavěné jako pevné struktury, ve kterých se pohybují reálné postavy podle skutečných vzpomínek jako panáčci z lega, jako literární scénář.
Psaní je neuspokojivé a bolestné. Osobní život i státní zřízení, politická současnost. Navíc je třeba řešit věčný problém: nebýt sám. S kým se oženit? S frigidní, ale přitažlivou hysterkou, nebo bezvýraznou, nicméně oddanou blondýnou?
„Vždyť jsi obětí vlastní omezenosti! Jsi hloupá, neinteligentní! Panebože, alespoň jednou, alespoň teď přemýšlej. Zkus to! Prosím tě, zkus to!“
Místo, aby partnerský vztah byl součástí intimního, vnitřního světa, je to zase jen něco nepochopitelného, zneklidňujícího, ohrožujícího, přicházejícího zvenčí.
Bolest neúčastného pozorování
Pavel Juráček byl zvláště na konci života především alkoholik, což ho zřejmě udržovalo ve zneklidňující senzitivitě, ale zároveň brzdilo v projevech vůle a připravenosti k boji o tvůrčí identitu i prosté lidské nároky. Omamování se „jedy“ způsobuje jiné vnímání, přeladění na jinou cestu. Kompenzace neustálého utrpení, duše se sklonem k pozorování je vystavena bolesti a únavě – pozorovat,vědět, promýšlet a neudělat nic, protože pozorování vyčerpává a nezbývají už síly k dalším krokům. Pozorování vlastního života je existenciálně laděná cesta Tao. Juráček nepřímo vyslovuje myšlenku, že pozorování přímo vylučuje boj nebo ho oslabuje. „Není možné se hádat a přitom si dělat poznámky.“ Je to možné, ale pak se hádka mění v objekt. Bolestný rozchod s rodinou Juráček neřeší, nezabrání mu, protože se mu stává předmětem pozorování. Konec situace nemůže pozorovatel ovlivnit, není schopen ze svého hlediska vystoupit a stát se soudcem, řešitelem, katem, obráncem.
Když hlavní postava Juráčka mluví, popisuje nezdary v pracovních realizacích, sám sobě podlamuje kolena a k další práci se plazí vyčerpán.
Neustávající popisování je neschopnost plně se oddat realitě přítomného. Tvůrce si stále drží odstup, a tím není dost účasten. Tato nezúčastněnost zakládá utrpení. „Kdyby mi amputovali nohu, já bych tu operaci neprožíval. Já bych se pozoroval...a myslel bych na to, jak se mi bude jednou dobře psát o amputování nohy...“
Tento divadelní tvar je psán tak, že „padne“ jakémukoli člověku. Pavel Juráček se jako scénická postava posmrtně dostává na místo kohokoli z nás. V textu je obsaženo všechno vlastní jakémukoli člověku – zápas, pochyby, rezignace. „Nevyznám se ve světě, stále mi chybí dvacet korun, aby Hanka mohla jít pro mléko a pro chleba...člověk bez existence, bez peněz, bez naděje, nemám na činži, na telefon, na plyn, na pivo, na benzín...“
Člověk, důvěrně známý, neschopný odporu, neschopný rázné akce, když mu odchází žena i s dítětem. Veškerou svoji životní energii rozpouští v pozorování: „Psaní mne vyřazuje ze společnosti...psaní mne svazuje a znemožňuje mi jednat bez autokontroly...“
Národní čítanka (scénické čtení) Režie: Ivan Rajmont, scénář, hudba: Petr Kofroň. Premiéra 31. ledna 2010, Divadlo Kolovrat.
Národní čítanka (scénické čtení)
Režie: Ivan Rajmont, scénář, hudba: Petr Kofroň.
Premiéra 31. ledna 2010,
Divadlo Kolovrat.
